Některé časopisy ochotně informovaly o přednášce kardinála Roberta Saraha, v níž vyzývá biskupy a kněze, aby se při mši svaté obrátili k východu, ke Kristu, aby častěji sloužili latinsky, a věřící, aby přijímali eucharistii vkleče. Má se prý začít od letošního Adventu. Nemám problém celebrovat zády k lidu po většinu všedních dní, protože v biskupské kapli není místo na oltář tváří k lidu. Některé části mše svaté říkám vždycky latinsky, protože jsem se je ani česky neučil. Nemám problém podávat svaté přijímání jak těm, co stojí, tak těm, co klečí. Mám však problém něco měnit v liturgii podle novinářských informací. Pan kardinál Sarah je prefektem Kongregace pro liturgii. On jediný je kompetentní vydat se schválením Svatého otce závazné rozhodnutí pro celou církev. Když ho vydá, poslechnu a budu to vyžadovat i od kněží. Dělat ale změny v liturgii jen na základě novinových zpráv či rozhovorů byť s prefektem Kongregace pro liturgii, považuji za nepřípustné a ohrožující liturgickou kázeň, kterou církev pečlivě střežila od apoštolských dob.
Některé časopisy ochotně informovaly o přednášce kardinála Roberta Saraha, v níž vyzývá biskupy a kněze, aby se při mši svaté obrátili k východu, ke Kristu, aby častěji sloužili latinsky, a věřící, aby přijímali eucharistii vkleče. Má se prý začít od letošního Adventu. Nemám problém celebrovat zády k lidu po většinu všedních dní, protože v biskupské kapli není místo na oltář tváří k lidu. Některé části mše svaté říkám vždycky latinsky, protože jsem se je ani česky neučil. Nemám problém podávat svaté přijímání jak těm, co stojí, tak těm, co klečí. Mám však problém něco měnit v liturgii podle novinářských informací. Pan kardinál Sarah je prefektem Kongregace pro liturgii. On jediný je kompetentní vydat se schválením Svatého otce závazné rozhodnutí pro celou církev. Když ho vydá, poslechnu a budu to vyžadovat i od kněží. Dělat ale změny v liturgii jen na základě novinových zpráv či rozhovorů byť s prefektem Kongregace pro liturgii, považuji za nepřípustné a ohrožující liturgickou kázeň, kterou církev pečlivě střežila od apoštolských dob.
Rozumím těm, kteří jsou pohoršeni liturgickými výstřelky některých kněží, i když v naší zemi se téměř nevyskytují. Snahu některých věřících navrátit se k tridentské mši však považuji za nedomyšlenou. Pokud bychom chtěli mít opravdový užitek z jejího slavení, museli bychom přijmout i další tehdejší pravidla. Nejde totiž jen o latinu a kněze zády k lidu, či přijímání eucharistie vkleče u mřížky. Připomeňme jen, že před svatým přijímáním byl přísný půst od půlnoci a před každým přijímáním se doporučovala zpověď. Proto většina lidí chodila k přijímání jen jednou za rok, což bylo minimum, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu neúcty k eucharistii a zanedbání svého duchovního života. Tato náročnost tehdy přinesla obnovu náboženského života, jak můžeme číst například u sv. Františka Saleského v jeho knize Úvod do zbožného života, kde krom jiného radí, jak se od večera duchovně připravovat na ranní mši svatou v rozjímání a tichu, aby v nás rostla touha po Kristu. Když se časem duchovní náročnost oslabila, docházelo k úpadku a zbožní kněží i věřící laici volali po obnově, jak si ještě musí pamatovat i naše starší generace.
Současná liturgie přinesla velkou duchovní obnovu tam, kde byla přijata s požadovanou náročností, protože současná obnova není uvolněním, jak si někteří myslí, ale prohloubením. Dnes máme půst před sv. přijímáním sice jen jednu hodinu, protože často jdeme na večerní mši brzy po práci, ale máme jít na mši svatou se všemi smíření a s připraveným duchovním darem, který dáme na obětní misku. Nejsme za zády kněze, ale spolu s ním tvoříme svaté společenství církve a žádá se od nás, abychom očima víry viděli v knězi Krista, protože on jedná v Kristově jménu, když proměňuje chléb v Kristovo tělo. On přeci neříká „toto je Kristovo tělo“, ale „toto je moje tělo“. Žádá se od nás, abychom viděli Krista v každém účastníku bohoslužby a milovali ho jako Pána Ježíše. Žádá se od nás, abychom nezůstávali ve svém jménu, ve svých názorech, ale byli v Ježíšově jménu a přijímali Boží slovo tak, že upřímně chceme to, co chce Kristus, jemu dáváme přednost před sebou. Pak tvoříme živé společenství, které oslavuje Ježíše uprostřed nás, protože on slíbil, že bude uprostřed těch, kdo jsou v jeho jménu. Ba máme jít ještě dál. Církev učí sama o sobě, že je tajemné Kristovo tělo. Já i ti druzí jsme součástí tajemného Kristova těla. I k tomu je třeba být v Kristově jménu, vyjít ze sebe. V praxi je náročnější vidět očima víry Krista přítomného uprostřed nás, než symbolicky hledět k východu. Ale Kristus, který nás vykoupil – koupil si nás za cenu vlastní krve, má právo to od nás žádat. On se nám daruje v podobě chleba, aby nás jako Boží děti živil božským pokrmem. Za to očekává, že ho necháme vyzařovat ze svého života, že budeme jako společenství církve viditelným znamením jeho přítomnosti pro svět.
Po Tridentském koncilu byla celá Evropa křesťanská, i když od reformace rozdělená. Tehdy byli všichni věřící. Dnes je situace jiná. Mají-li se dnešní nevěřící setkat s Kristem, musí toto setkání zprostředkovat církev, která je jeho tělem. Nesmíme se uzavřít do sebe a utíkat ze světa, ani se světu přizpůsobit, připodobnit. Jako církev máme být viditelným znamením Krista, nástrojem, který umožňuje Kristu oslovit svět, nabídnout zkušenost Božího království, které je v nás, když v sobě necháváme žít Krista. Nejde jen o hlásání, které je naší povinností, ale o zkušenost s Bohem přítomným v církvi. Církvi dává život Duch Svatý. On je Láska mezi Otcem a Synem. Když my milujeme bratry ne pro sympatie, a jen tehdy když je to lehké, ale když milujeme i ty, kteří si lidskou lásku nezaslouží, nebo o ni nestojí, dáváme jim Boha. Aby toto všechno mohla církev plnit, musí žít z liturgie, která je výsostným projevem života církve, ale také pramenem jejího života. Souhlasím se všemi, kteří volají po prohloubení liturgického slavení, ale prohloubení není v návratu k starým formám, nýbrž v náročnosti a pravdivosti, v jednotě slavení a života, v ponoření se do tajemství Kristova mystického těla a otevření se Duchu Svatému. Jen on z nás tvoří Kristovo tělo. Zbožná soustředěnost jednotlivců je velká věc, ale společenství církve můžeme zakoušet jen tehdy, když si navzájem dáváme lásku Ducha Svatého. Jako působením Ducha se proměňuje chléb a víno, tak i jeho působením se mění zástup věřících ve svaté společenství církve.
Určitá nechuť či neschopnost ztratit svou individualitu a raději ty ostatní při liturgii nevnímat, může odpovídat individualismu světské společnosti, která se však rozpadá a chce-li mít naději při pohledu do budoucnosti, potřebuje znovu objevit hodnotu rodiny a společenství. Kdo jiný ji to má ukázat či naučit, než církev, k jejíž podstatě společenství patří?
+ Jan Graubner
pro Radio Proglas, září 2016