1. Lutherovo řeholní „povolání“
Lutherův vstup do řádu augustiniánů nebyl ani tak výsledkem jeho povolání k řeholnímu životu, jako spíše faktu, že byl soudně stíhán. Jako student práv na univerzitě v Erfurtu usmrtil v souboji svého spolužáka Gerome Bruntze. Aby se vyhnul spravedlnosti, vstoupil o kláštera eremitů sv. Augustina(1). Tento svůj důvod vstupu do kláštera sám přiznal: Stal jsem se mnichem, abych se vyhnul stíhání. Kdybych to neudělal, ocitl bych se ve vězení. Takto to však nebylo možné, protože mě hájil celý augustiniánský řád(2).
Bohužel, v klášteře se nenaučil, jak se stát dobrým. Přiznává se k tomu sám v jedné své řeči v roce 1529. Stal jsem se mnichem, který chtěl být upřímně zbožný. Ale naopak, ještě více jsem propadl neřestem. Stal se ze mne ničema a vrah(3). Jeho duchovní život byl v zhoubném úpadku. V roce 1516 Luther napsal: Zřídka kdy jsem se modlil breviář nebo sloužil mši. Byl jsem velmi znepokojován pokušeními těla, světa a ďábla(4). Ve stejné době prohlásil: Přiznávám, že můj život se stále více blíží k peklu. Den ze dne stávám více zavrženým(5).
K klášteře prožíval často nervové krize, blouznivé halucinace a příznaky posedlosti. Při pohledu na kříž ho často zachvátily křeče a padal na zem(6). Při slavení mše ho přepadal děs: Když jsem dospěl k Offertoriu, byl jsem tak zděšený, že jsem chtěl utéci. Mumlal jsem: ‚Mám strach! Mám strach!(7).
Prožíval ustavičné nervové krize a ďábelská pokušení, ďábel se mu zjevoval v podobě velkého černého psa, který s ním často sdílel jeho lože. Trápen výčitkami začal trpět fixní představou, že je předurčen k věčnému zavržení, a to ho přivádělo k nenávisti vůči Bohu: Když pomyslím na svůj osud, zapomínám na lásku ke Kristu. Byl pro mě pouze zločinec. Idea predestinace smazala ve mně všechnu chválu a do duše mi vstupovaly kletby(8).
Luther viděl sám sebe již v pekle: Trpěl jsem pekelná muka, peklo mě pohlcovalo. Přepadalo mě dokonce pokušení proklínat Boha, toho hrubého, ničemného Boha. Tisíckrát bych dal přednost tomu, že Bůh není!(9).
2. Lutherovo odpadlictví. Nauka o ospravedlnění
Luther nijak neusiloval bojovat proti těmto svým sklonům. Jeho spolubratři augustiniáni ho popisovali jako nervózního, nevlídně naladěného, arogantního rebela, vždy připraveného diskutovat a napadat druhé. Říká sám o sobě: Dával jsem se strhnout hněvem a nenávistí(10).
Podněcován špatnou četbou k pýše, která nepřijímala žádnou autoritu, začal zpochybňovat různé body katolické nauky, až ji takřka celou zavrhl.
Své revoluční ideje bránil Luther arogantním způsobem, pokládal se muže Prozřetelnosti, povolaného, aby osvítil církev velkou září. Kdo nevěří mojí vírou, je určen do pekla, prohlašoval – Moje nauka a nauka Boží jsou jedno a totéž. Můj soud je soud Boží (11).
V jednom dopise říká sám o sobě: Nezdá se vám, že ten Luther je extravagantní člověk? Pokud jde o mne, já si myslím, že je Bůh(12). O své nauce tvrdil: Jsem si jist, že moje dogmata pocházejí z nebe. Já zvítězím, papežství se zhroutí do bran pekelných(13).
Za těchto žalostných duchovních podmínek přihodilo se Lutherovi něco, co sám nazval zážitek ve věži – Turmerlebnis, bod úplného odchodu k protestantismu. V čem spočívá tento Turmelebnis? Luther seděl prozaicky na klozetu ve věži, která sloužila klášteru jako koupelna, když náhle dostal „osvícení“ které ho rázem převedlo k jinému způsobu myšlení:
Slova spravedlnost a Boží spravedlnost – píše Luther – se střetávala v hloubi mého svědomí jako blesk, který všechno boří. Byl jsem ohromen a myslel jsem:Jestliže je Bůh spravedlivý, pak trestá. A jak jsem tak o tom dále přemýšlel, náhle přepadla můj duch slova Habakukova: ‚Spravedlivý žije z víry‘. A dále: Boží ospravedlnění se projevuje bez působení zákona. Vycházeje z tohoto bodu, začal jsem smýšlet jiným způsobem(14).
Tento „jiný způsob“ byla nauka o ospravedlnění pouhou vírou, nezávisle na skutcích, která je základním kamenem protestantismu.
Podle Luthera přemíra zásluh našeho Pána Ježíše Krista zajišťuje lidem věčnou spásu. Člověku stačí ke spáse, aby věřil: Evangelium nám neříká, co máme dělat, nic od nás nežádá (…) [Evangelium prostě říká] věř, a budeš spasen(15).
Z toho plyne, že na zemi můžeme vést i hříšný život bez výčitek svědomí, bez strachu z Boží spravedlnosti, stačí mít víru, a již jsme spaseni. I když jsem páchal zlo, na tom nezáleží. Kristus za mne trpěl. V tom spočívá křesťanství. Musíme vždy cítit, že hřích nemáme, i když hřích máme. Naše hříchy se utápějí v Kristu, který je spasitelem od hříchu(16).
Luther dokonce tvrdil, že pro posílení naší víry máme hřešit stále více: Tak zůstane jasné, že nás spasil Kristus a nikoliv my sami. Tuto ideu shrnul Luther do známého rčení: esto peccator, sed crede fortiter. V dopise svému důvěrnému příteli Melanchthonovi 1. srpna 1521 napsal: Buď hříšníkem a hřeš silně, ale ještě větší silou věř a raduj se v Kristu. (…) Během pozemského života máme hřešit (17).
Jinému svému následovníkoviříkal Luther stejně: Musíš hodně pít, hrát, bavit se a také udělat nějaký hřích. (…) Když ti ďábel říká: Nepij!, musíš mu odpovědět: Ve jménu Ježíše Krista budu pít ještě více. (…) Celé Desatero se před zrakem duše musí vytratit(18).
Dalšímu z přátel napsal ještě: Bůh tě zavazuje jen k tomu, abys věřil. Ve všech ostatních věcech ti přenechává svobodu dělat to, co chceš, bez nebezpečí nějakého svědomí. On se o to nestará, ani když bys opustil svou manželku, zanechal svého pána a nebyl věrný v žádném závazku(19).
Pochopitelně důsledkem aplikace této nauky nemohlo být nic jiného, než rozšíření hříchů a neřestí. Připouští to sám Luther. Pokud jde o jeho následovníky protestanty, napsal: Jsou sedmkrát horší než dříve. Po hlásání naší nauky se lidé oddávají krádežím, lžím, podvodům, prostopášnosti, nestřídmosti a neřestem všeho druhu. Vyhnali jsme ďábla – papežství – a přišlo jich sedm ještě horších(20).
3. Člověk plný neřestí
První, kdo uvázl v neřestech, byl on sám. 13. června 1521 napsal Melanchthonovi: Zjišťuji, že jsem poblouzněný a zvrhlý, propadlý lenosti, málo se modlím a vůbec nenaříkám kvůli Boží církvi, protože v mém nezkrotném těle hoří velké plameny. A tak já, který bych měl planout v duchu, mám žár v těle, v chlípnosti, lenosti, zahálce a spaní(21).
V jiném dopise je Lutherovi zcela jasné: Jsem člověk podléhající životu společnosti v prostopášnosti, v tělesných vášních, v nedbalosti a jiných nesnázích(22).
Luther unesl z cisterciáckého kláštera mnišku Kateřinu Bora jako svou milenku. V roce 1525, aby „umlčel zlé jazyky“ se s ní, jak říkal, oženil, i když oba měli slib čistoty. Luther si byl plně vědom tohoto zavrženíhodného činu, když napsal: Tímto manželstvím jsem se stal tak ničemným, že se mi andělé vysmívali a démoni brečeli(23).
Ale Kateřina nebyla jedinou ženou jeho života. Měl škaredý obyčej stýkat se tělesně s odpadlými řeholnicemi, které sám lákal z klášterů. Melanchthon o něm napsal: Luther je člověk extrémně zvrácený. Sestry, které vytáhl z klášterů, ho sváděly s velkou prohnaností a měl s nimi časté tělesné styky(24).
Luther se se svou nemravností netajil. V dopise příteli Spalatinovi píše: Jsem člověk evidentně zvrhlý. Mám tolik styků s ženami, že jsem se od nějaké doby stal záletníkem. (…) Měl jsem najednou tři manželky a miloval jsem je tak ohnivě, že dvě z nich odešly žít s jinými muži(25).
Luther měl také neřest nestřídmosti v pití. „V pití piva se mi nikdo nevyrovná.“ V jednom dopise Kateřině píše: Jím po česku a piji po německu. Bůh buď pochválen!(26). Na konci života ho opilství zcela opanovalo: Trávím čas v zahálce a pití.(27)
4. Rouhač
Ale snad v žádné oblasti se duch Lutherův neprojevil tak, jak tomu bylo v jeho sklonu k rouhání, zvláště proti církvi a proti papeži. Uvedené příklady jsou z jeho dopisů a projevů.
Bůh je jistě velký a mocný, dobrý a milosrdný, ale je také hloupý. Je strašný tyran.(28)
Kristus se dopustil cizoložství poprvé s ženou u studnice, o které mluví Jan. Nereptalo se kolem něho. Co s ní tedy udělal? Pak měl sexuální styky s Marií Magdalénou, tedy s cizoložnou ženou. A tak Kristus, tak zbožný, musel také před smrtí smilnit(29).
Luther činil Boha odpovědným za Jidášovu zradu a za Adamovu revoltu. Protestantský historik Funck Brentano komentuje: „Luther dospěl až vyjádření, že Jidáš při zradě Krista jednal pod nutkavým rozhodnutím Všemohoucího. Jidášova vůle byla řízena od Boha. Taktéž Adam v pozemském ráji byl přinucen jednat tak, jak jednal. Byl Bohem postaven do situace, kdy bylo nemožné, aby neklesl(30).
Všechny uzavřené případy, všichni vrazi, mrtví, zloději a smilníci jsou méně zavrženíhodní, než ošklivost jediné papistické mše(31).
Není divu, že veden takovými ideami napsal Luther Melanchthonovi na téma krvavého pronásledování katolíků pod Jindřichem VIII.: Je dovoleno propadnout hněvu, když víme, jak zvláštním druhem zrádců, lotrů a vrahů jsou papežové, jejich kardinálové, jejich legáti. Bohu se zalíbilo, že různí králové v Anglii usilovali, aby je odstranili (32).
Proč nepochytáme papeže, kardinály a celou tu římskou Sodomu kolem něho a neumyjeme si ruce v jejich krvi?(33)
Římský dvůr je řízen samotným Antikristem, o kterém hovoří sv. Pavel. (…) Věřím, že mohu dokázat, že papež našich dnů je horší než Turci (34).
Tak jako Mojžíš roztřískal zlaté tele, tak to musíme udělat s papežstvím a obrátit ho v popel. Chtěl bych zbourat všechny kláštery, chtěl bych, aby zmizely, srovnat je se zemí (…), aby po nich nezůstala ani památka(35).
V odpovědi na exkomunikační bulu napsal Luther arogantně: Já a všichni služebníci Ježíše Krista tvrdíme, že papežský trůn je obsazen Satanem jakožto sídlo Antikrista a odmítáme svou poslušnost(36).
Luther umíral za hrozného rouhání proti papeži, proti církvi a proti světům. Když cítil, že nastává jeho konec, proslovil modlitbu, která končila slovy: Umírám v nenávisti k papeži. (…) Živý budu tvým morem a mrtvý budu tvoje smrt, papeži!
Poznámky:
____________________________
1. Dietrich Emme, Martin Luther, Seine Jugend und Studienzeit 1483-1505. Eine dokumentarische Darstellung, (Bonn, 1983).
2. In Dietrich Emme, Warum ging Luther ins Kloster? In Theologishes, 1984, str. 6188-6192.
3. Id. tamt. Emme cituje orig. dokument: Wa W, 29, 50, 18.
4. W.M.L. de Wette, Luther, M., Briefe, Sendshreiben und Bedenken vollstandig Gesammelt, Berlino, 1825-1828, I, str. 41.
5. Id., tamt., I, 323.
6. Franz Funck Brentanno, Luther, Paříž, Grasset, 1934, str. 29-39.
7. Martin Luther, Werke, ed. Weimar, 1883, I, 487. Tischrede z 5. května 1532.
8. Brentanno, op. cit., str. 53.
9. Id., tamt., str. 32.
10. Id., tamt.
11. D. Martin Luther, Werke, ed. di Weimar, 1883, X, 2, Abt. 107.
12. Martin Luther, Werke, ed. di Wittemberg, 1551, t. IV, str. 378.
13. D. Martin Luther, Werke, Weimar, X, 2, Abt. 184.
14. Brentanno, op. cit., str. 65-73.
15. D. Martin Luther, Werke, Weimar, XXV, 329.
16. Id. tamt., XXV, 331.
17. De Wette, op. cit., II, str. 37.
18. De Wette, op. cit., tamt.
19. Werke, ed. Weimar, XII, str. 131.
20. Werke, ed Weimar, XXVIII, str. 763.
21. De Wette, op. cit., II, str. 22.
22. De Wette, op. cit., I, 232.
23. De Wette, op. cit., III, 2,3.
24. De Wette, op. cit., III, 3.
25. De Wette, op. cit., III, 9.
26. In Carl August Burkardt, Dr. Martin Luther, Briefwechsel, Lipsko, 1886, str. 357.
27. De Wette,op. cit., II, 6.
28. Martin Luther, Tischreden, No. 953, Werke, ed. Weimar, I, 487.
29. Martin Luther, Tischreden, No. 1472, Werke, ed Weimar, XI, 107.
30. Brentanno, op. cit., str. 246.
31. Martin Luther, Werke, ed. Weimar, XV, 773-774.
32. Brentanno, op. cit., str. 354.
33. Id., tamt., str. 104.
34. Id., tamt., str. 63.
35. Martin Luther, Werke, ed. Weimar, VIII, 624.
36. Brentanno, op. cit., str. 100.
Většina dokumentů jsou vlastní díla M. Luthera ve dvou vydáních, ve Wittembergu (1551) a ve Výmaru (1883). Všichni citovaní autoři, Emme, Brentano, De Wette a Bruckhardt jsou protestanti.
Autor: Julio Loredo, PFP Roma , Viale Liegie, 44 00198 Roma Překla -lš-