Blížící se 500. výročí počátku protestantské reformace (datuje se 31. Októbra 1517) vede k úvahám o vzniku hnutí, které způsobilo jednu z nejzávažnějších krizí v dějinách katolické církve a mnoho lidského utrpení v následujících válkách.
O tomto problému je třeba hovořit, a je třeba začít od člověka, který byl autorem programu „reformy“ církve na počátku 16. století. Osobnost i duchovní a intelektuální profil Martina Luthera byly činitele, které měly rozhodující vliv na podobu a průběh protestantské reformace.
Cesta Martina Luthera do kláštera
Martin Luther se narodil roku 1483 v Eisleben (Sasko) v rolnické rodině s mnoha dětmi. Tíživá materiální situace přinutila otce budoucího tvůrce reformace, Hanse Luthera, aby přijal práci v hornictví, kde byly větší příjmy. Lutherova rodina se ničím nelišila od jiných tehdejších rodin, pokud jde o katolickou zbožnost. Úmyslem Hanse Luthera však bylo to, aby Martin v budoucnu pracoval jako právník. Studia na školách v Eisenachu a Erfurtu byla značně nákladná, bez podpory přejícných lidí by to rodiče Martina Luthera nebyli zvládli.
Životopisci tvůrce reformace si všímají toho, že vztahy mezi ním a jeho rodiči nebyly zrovna ideální. Sám Luther v pozdějších letech vzpomínal na přísnost svého otce, který ho bil za nejmenší provinění. Konflikt mezi otcem a synem se vyhrotil natolik, že se v roce 1505, po ukončení právnických a filosofických studií na erfurtské univerzitě, Martin Luther rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera (rovněž v Erfurtu), čímž zničil představy svého otce, že jeho syn bude pokračovat v právnické kariéře zajišťující stálý příjem.
Příčiny, které Luthera dovedly k tomuto kroku, patří k jedněm z nejpalčivějších záležitostí v Jeho biografii. „Doktor Martin“ (Luther) vysvětloval, že rozhodnutí učinil pod vlivem impulsu vyvolaného strašlivou bouří, která ho zastihla na cestě. Měl tehdy slíbit svaté Anně, že vstoupí do kláštera, když ho Bůh zachrání před blesky. Mezi životopisci tvůrce reformace jsou ale také ti, kteří poukazují na to, že jeho skutečným motivem byla nutnost ukrýt se za zdmi kláštera před právními důsledky zabití člověka v souboji.
Jedno je jisté. Rozhodnutí vstoupit do kláštera nebylo v případě Martina Luthera plodem zralého, dlouhodobého rozvažování, ale představovalo výsledek konání pod vlivem impulsu. Jak říkal sám Luther, do kláštera byl „ani ne tak přitažený, jako unesený“. Ještě výmluvnější Lutherova slova objasnění pocházejí z doby, kdy už přerušil jednotu s církví. Tvůrce reformace tehdy říkal: „Stal jsem se mnichem navzdory otci, matce, Bohu i ďáblu.“
Jak je možné Vstupovat do kláštera „navzdory Bohu“? Ta slova jsou brána jako bezprostřední Lutherovo přiznání k tomu, že skutečnou příčinou jeho vstupu k augustiniánům byla snaha uniknout před zodpovědností za zabití.
Tuto tezi následně podporuje fakt, že za branami kláštera nenalezl Martin Luther duchovní klid. K otřesné události došlo jednoho dne v klášterním chóru během čtení úryvku z evangelia o Kristově vymítání zlého ducha z člověka posedlého. V jedné chvíli Luther upadl na zem a křičel latinsky: „Non sum! Non sum!“, čili: „Nejsem! Nejsem!“
Víra čili jak dosáhnout dobrého pocitu
Jacques Maritain – katolický filosof zabývající se spiritualitou tvůrce reformace si správně povšiml, že „Lutherovo učení vyjadřuje především jeho vnitřní stavy, duchovní zážitky i tragické události. Tím, že se vzdal vítězství nad sebou, ale nerezignoval na svatost, Luther mění svůj vlastní případ na teologickou pravdu, svůj osobní faktický stav na všeobecné právo (...). Lidské »ano« se stalo de facto ústředním problémem oné teologie.
Pod vlivem porážek, které zažil ve svém duchovním boji (podle vyznání samotného Luthera zde šlo o hříchy spojené s tělesnou žádostivostí), Luther v době své klášterní formace získává přesvědčení o zničení lidské přirozenosti prvotním hříchem, a trápící ho tělesnou žádostivost spojil nejenom s důsledky prvotního hříchu, ale spíše s ním samým. Vycházeje z vlastních duchovních prožitků, prohlašoval, že žádný člověk není schopen plnit Boží přikázání. Dokonce i když člověk vykoná nějaké dobré skutky, ty nemají v Božích očích žádnou hodnotu ani význam, když jde o spásu člověka, poněvadž jeho přirozenost je úplně zkažená.
Luther nepochybně toužil po svatosti, kterou ztotožňoval – uveďme zde ještě jednou J. Maritaina – spíše s „citovou útěchou“. „Lutherovi šlo o to, aby se cítil ve stavu přízně – jako by milost sama o sobě byla předmětem citového prožívání. (...) Prudká mystická touha v neklidné duši, zkreslujíc všechna doporučení mystiků, se měnila v brutální potřebu opájet se svou vlastní svatostí.“ A přece – jak připomínal v Hymnu o lásce svatý apoštol Pavel – v křesťanství je nejdůležitější láska. Dá se vést život bohabojný (navenek), rozdat všechno chudým, sebe samého odevzdat ke spálení, ale bez lásky nepostoupit ani o krok v rozvoji duchovním. Svatost – naproti tomu, co pociťoval mnich Luther – není dobrým sebevědomím. V životech mnoha svatých se v jejich životopisech setkáváme s dlouhými obdobími, kdy je rvala pokušení, kdy – jak sami uváděli – procházeli „duchovní pouští“ a pociťovali, jako by se od nich Bůh odvrátil.
V této souvislosti je zapotřebí sáhnout po dopisech nedávno kanonizované Matky Terezy z Kalkaty (publikovaných po její beatifikaci), v nichž tato velká svatá po řadu let takto zachycuje stav své duše. Co ji (i jiné svaté) odlišovalo od Martina Luthera, byla nekonečná důvěra v Boží milosrdenství, kterou zcela postrádá teologie Martina Luthera, jež víru chápala jako „stav duchovního nadšení“ (J. Maritain). Absence takového stavu způsobovala u Luthera upadnutí v další krajnost, čili do stavu blízkého zoufalství kvůli nemožnosti poradit si se svými pády. V tomto pojetí není už víra teologickou ctností, je pak „lidským výkyvem důvěry“. Postačí tedy ten pocit důvěry, dobré skutky nejsou nutné (člověk je i tak úplně zkažený), abychom si mohli být jisti, že jsme došli milosti Boží. Podle Luthera není prožitek „duchovní noci“ působením milosti, stejně tak jako člověkem konané dobré skutky, které – jak učí církev – jsou vlastně důkazem spolupráce člověka s Boží milostí.
Čím více byl život vedený Lutherem vzdálen od ideálu svatosti, jaký hlásá církev (čili otevřenosti ke spolupráci s Boží milostí, čehož výrazem jsou dobré skutky a život modlitbou), tím důrazněji tvůrce protestantské reformace útočil na církví uznávané svaté. V jednom ze svých kázání pronesených již po roce 1517 hlásal: „Všichni jsme svatí. (...) Papisté (protestantský název katolíků – pozn. autora) umisťují do nebe lidi, kteří dokázali jenom konat činy jeden za druhým. Mezi tolika legendami není ani jediná, která by nám ukázala skutečného svatého, člověka, který by měl křesťanskou svatost, svatost skrze víru. Celá jejich svatost spočívá v tom, že se hodně modlili, hodně postili, hodně pracovali, umrtvovali se, měli mizerná lůžka a velmi drsná oblečení. Tento způsob svatosti může být praktikován třeba i psy a sviněmi vícemé-ně každodenně.“
Incident u oltáře
Není tedy nic divného, že Martin Luther už před rokem 1517 ztratil víru v největší, zde na zemi nejcennější důkaz působení dobroty Božího milosrdenství ve spolupráci s člověkem, jakým je mše svatá. Připomeňme, že podle katolické nauky je Eucharistie zpřítomněním (nekrvavým způsobem) Kristovy oběti. V tomto procesu Spasitel používá člověka, čili kněze, který u oltáře vystupuje „in persona Christi“.
O této pravdě zapochyboval Martin Luther, když v roce 1507 přistupoval k oltáři během své primiční mše svaté. Ve chvíli, kdy se slovy eucharistické modlitby „Te igitur clementissime Pater“ (Proto tě, nejlaskavější Otče) začínal kánon, nově vysvěcený kněz Martin Luther se odvrátil od oltáře a chtěl od něho odejít. Svědky té otřesné scény byla nejbližší rodina novokněze, mezi nimi jeho otec Hans, který, jak víme, nebyl nadšen tím, že si jeho syn zvolil cestu povolání duchovního. Když Hans Luther pozoroval scénu u oltáře, prohlásil, že jeho syn musel být „v působení zlého ducha“.
Nakonec kněz Martin Luther dokončil sloužení mše – v poslední chvíli před odejitím od oltáře ho zadržel novicmistr. Víme však o jeho dalším duchovním životě v následujících letech, dá se tedy říci, že zmíněný incident u oltáře dokazuje, že k mylně chápanému úsilí o svatost Luther přidal špatné pochopení nehodnosti. Nebo jinak: Vyvodil špatný závěr z očividné skutečnosti, že nikdo z lidí není hoden vystupovat „in persona Christi“ před oltářem. Nevěřil ve velikost Božího milosrdenství, které působí, že někteří lidé (kněží) jsou Bohem vybráni, aby plnili tuto roli. Pro Luthera byla víra především záležitostí důvěry, avšak nebyla to důvěra neomezená. Hranice určovalo lidské „ego“, a to konkrétně takové či onaké duchovní pocity.
Po obdržení kněžského svěcení Martin Luther – víme to z jeho vlastních listů a spisů – zanedbával pravidelné sloužení mší svatých a modlitby breviáře. Vymlouval se na četné kazatelské povinnosti. V roce 1516 napsal v jednom z dopisů: „Jsem kazatelem v klášteře i v refektáři, denně mě chtějí ve farnostech, abych tam kázal. Jsem regentem studia, oblastním vikářem, a tedy jedenáctinásobným převorem; jsem kvestorem ryb v Leitzkau, zmocněnec v Torgauv procesu farního kostela Herzbergu. Jsem lektorem sv. Pavla, sbírám zápisky o Žaltáři. Málokdy mi zbývá dost času k modlitbě Otčenáše a ke sloužení mše.“
V této souvislosti se opět nabízí srovnání s Matkou Terezou z Kalkaty, které se přece těžko dalo vyčítat opomíjení různých povinností. Než se však každého dne pouštěla do činností spojených s pečováním o nemocné a chudé, s vedením jí založené řeholní kongregace pravidelně začínala den mší svatou nebo adorací Nejsvětější svátosti, což považovala za nejdůležitější záležitost dne. Nejdříve setkání s Kristem, potom setkání se záležitostmi tohoto světa. U kněze Martina Luthera to bylo úplně naopak.
Zkažení nejlepších
A přece takových kněží jako Martin Luther bylo v německých zemích na počátku 16. století velmi mnoho. Lutherem vylíčený jeho vlastní život kněze je objasněním jednoho z nejdůležitějších činitelů, které se významným způsobem podílely na vítězství reformace v mnoha oblastech Říše, tedy nedostatku vyváženosti mezi životem aktivním a kontemplativním. Zanechávání svého hlavního povolání, čili sloužení mše svaté, a zanedbávání vlastního duchovního růstu (každodenní modlitba breviáře) knězem Lutherem a řadou jemu podobných duchovních na počátku 16. století muselo dříve či později vydat osudové plody.
Při hledání příčin propuknutí protestantské reformace a jejího dynamického rozšíření v prvních desetiletích po roce 1517 je třeba poukázat v tomto případě na dodržování staré zásady, že „corruptio optimi pessima“, čili že „zkažení nejlepších je tím nejhorším“. Na počátku 16. století bylo v německých zemích mnoho takových kněží (a co je horší, také biskupů), kteří plnili četné povinnosti (v případě biskupů to byla správa v několika diecézích současně) – často ty, které byly spojeny s menšími nebo většími (v případě biskupů velmi vysokými) materiálními zisky – a zanedbávali to, co bylo nejvýznamnější: službu Boží a vlastní duchovní život. Takto na duchu zlomení kněží i biskupové potom nebyli schopni postavit se proti hnutí „čistého evangelia“ (jak nazývali svoji akci první protestanti), často k ní ochotně přistupovali, poněvadž v tom viděli šanci na „zlegalizování“ vlastních morálních přestupků (obzvlášť když Luther vystoupil proti celibátu).
(Pokračování)
Z Miłujcie się! 4/2016 přeložila –VV-