Protestantská reformace přinesla revoluční změny nejen v teologii či v církvi. Podobný rozsah změn přinesla také v oblasti politické – skrze zdůrazněnou roli státu.
Co s tím papežstvím?
Zpočátku Martin Luther zachovával ve svých názorech na papežství střízlivost. Dokonce ve svých proslulých tezích z roku 1517 nezpochybňoval právo papeže udílet odpustky. Na konci života sebekritickým tónem přiznával: „Byl jsem fanatickým mnichem a úplně nesmyslným papistou“ a „byl bych mohl zabít každého, kdo by jen jednou slabikou odmítl papežovi poslušnost.“ Avšak krátce po roce 1517 prošel vztah německého reformátora k nástupci svatého Petra radikální změnou. Především proto, že Apoštolský stolec nejenom nechtěl celkově akceptovat program „ozdravení“ církve, který sepsal Luther, ale vyzýval ho zároveň, aby se podřídil svým nadřízeným a učitelskému úřadu. A tvůrce německé reformace přece o sobě samém psal v jednom ze svých dopisů: „Nesouhlasím, aby mé učení mohlo podléhat jakémukoliv posudku, třeba i andělskému. Kdo nepřijímá mé učení, nemůže dojít spásy.“
Není tedy nic divného, že vzhledem k takové – nazvěme to duchovní dispozicí Martina Luthera – z Říma přicházející výzvy k pokoře u něho vzbuzovaly zcela opačnou reakci. Ještě před svou oficiální exkomunikací, v roce 1519, tvůrce reformace psal o papeži jako o „zvířeti, antikristovi“ (toto poslední označení Luther používal s obzvláštní zálibou ve vztahu k dalším papežům). V roce 1520 nazýval římskou církev založenou Kristem na skále Petrově „synagogou satana“.
V roce 1521 se stalo to, na čem Martin Luther těžce pracoval od roku 1517. Po předcházející výzvě k odvolání jeho názorů útočících na pravdy víry a na církev papež Lev X. německého kněze exkomunikoval. Jako odpověď na toto rozhodnutí nástupce svatého Petra Martin Luther veřejně spálil „bulu posledního antikrista“, jak nazval papežský dokument. V následujících letech dopisy německého reformátora (v čele s traktátem Proti papežství založenému ďáblem) přímo přetékají nenávistí k papežství. Rojí se to v nich označeními typu: „ďábelské papežství“, „sídlo ďáblovo“ nebo „vrah duší“. Císaře a německá knížata Luther vyzval k okamžitému fyzickému boji s papežem. Psal totiž, že po zkonfiskování církevního majetku „je třeba jeho samotného, papeže i kardinály a ty, kdo slouží jeho bezbožnosti, vzít a jako rouhačům Bohu jim vyrvat jazyk z hrdla a jednoho po druhém přibít na šibenici“.
Výzva k násilí
V našich časech jsou před chvílí citovaná slova Martina Luthera – a je jich plno v jeho dopisech – označována jako „jazyk nenávisti“. Nejednou jsme se mohli přesvědčit, že polemický temperament (eufemisticky řečeno) německého reformátora byl skutečně neobyčejný. Luther se mj. nevyhýbal vulgarismům. Svůj násilnický charakter vyléval na papír a nejedenkrát vyzýval k násilí vůči těm, kteří „se osmělí“ nepřijmout jeho učení.
V roce 1520 v polemickém tisku zaměřeném proti dominikánu Silvestru Prierasovi Martin Luther představoval svoji vizi „dialogu“ s těmi, kteří nesouhlasili s jeho míněním: „Jestliže nezmlkne vzteklost straníků Říma, zdá se mi, že nezbude jiný prostředek než ten, aby císaři, králové a knížata užili násilí, aby se chopili zbraně, aby udeřili na tu morovou nákazu a aby ji ne slovy, leč železem vyťali. Neboť jestliže káráme zloděje šibenicí, lupiče mečem, heretiky ohněm, zdalipak bychom neměli ty biskupy, ty kardinály a ten celý roj římské Sodomy, která jedem tráví Boží církev, zhubit veškerými mukami a umýt naše ruce v jejich krvi.“
V jiném ze svých listů Martin Luther psal: „Lépe jest, aby všichni biskupové zamordováni byli, všechny domy řeholní a kláštery z gruntu vykořeněny byly, než aby jedna duše zahynout měla. Neboť jestli slova Božího slyšet nechtějí, jenom prostopášnosti a vzteklosti se oddávají, což spravedlivého může je potkat, zdali ne bunt násilný, jenž je zcela vykoření? A my se budeme smíchem zalykat, když se to dít bude.“
Stát získává
Protestantská reformace přinesla revoluční změny nejenom na půdě teologické či církevní. Podobný rozsah změn vyvolala také na půdě politické zdůrazňováním role státu. V protestantské představě, od Martina Luthera počínaje, stát je vybaven kompetencemi, které v katolické nauce byly vyhrazeny pro duchovní vládu. Viděli jsme to na příkladu Lutherem pojímaného manželství jako záležitosti zcela světské, náležející státu. A navíc, v každém státě, ve kterém vládnoucí pozici získalo učení Lutherovo nebo jiného protestantského reformátora, světský vládce se stává z moci úřední, jako summus episcopus, nadřízeným místního protestantského společenství (tak tomu bylo v Prusku do roku 1918, tak je to dodnes v anglikánské Velké Británii).
Martin Luther zavedl protestantskou verzi teorie „dvou království“ – Božího a pozemského. Tato teorie byla přinejmenším od časů patristických (4.–5. století) zpracovávána doktory církve. V nejstručnější podobě hlásala, že nejjistější cestou do Božího království je Kristem založená církev, která hlásáním slova Božího a udělováním svátostí už nyní otvírá věřícím království Boží. Pozemským královstvím je zase státní moc. Ta však není vševládnoucí, protože se musí řídit doporučeními práva morálního. Připomeňme si třeba postavu svatého Stanislava.
V Lutherově verzi je tato vize jiná. V roce 1525 totiž napsal: „Království z tohoto světa je královstvím teroru a bezohlednosti. Je tu pouze trest, represe, soudy a odsouzení. (...) Pozemské království slouží za pomocníka Božské vzteklosti na podlé a je předpokojem pekla nesoucím smrt. Nemožno mít lítost, ale je třeba důkladně, přísně a hrozně vyplnit to dílo i tu povinnost. (...) Ten, kdo právo ruší, musí umřít bez lítosti.“
Tato slova pocházejí z traktátu publikovaného v roce 1525 Proti vrahům a zbojnickým bandám selským, ve kterém Martin Luther vyzýval německé vládce k utopení velkého selského povstání v krvi. V roce 390 sv. Ambrož, milánský biskup, exkomunikoval císaře Theodosia Velikého za masakr městského obyvatelstva provedený v Tesalonikách, kde dříve zavraždili císařského úředníka. Theodosius musel konat veřejné pokání, než se mu opět mohlo dostat svátostí. Vyslechl si rovněž poučení od biskupa svatého života: „Vysoká důstojnost, jaké požíváš, ti nedává poznat velikost hříchu, kterého ses dopustil. Pohlédni na zemi, z níž jsme vyšli a do které se vrátíme. Ať tě záře purpuru nečiní slepým vůči chybám lidského těla jím zahaleného. Jeden je Pán a Král nás všech, Bůh, Tvůrce světa. Zda budeš mít tu smělost spojit dlaně zbrocené krví k modlitbě?“
Tak prakticky vypadala katolická vize „dvou království“. V roce 1525 Martin Luther postupoval zcela opačně. V připomínaném traktátu nejen že neodsuzoval, ale přímo vybízel světské vládce ke krvavému potlačení selského povstání: „Kníže i pán zde musí pamatovat, že plní úřad božský a Božího hněvu je pacholkem, jemuž je svěřen meč proti oněm ničemům, i vůči Bohu, stejně tak velice hřeší, když nekárá a nehájí, a neplní svého úřadu, jako ten, který zabíjí, ač ne jemu byl meč svěřený. Jestliže totiž on v moci jest, ale nekárá, ani skrze zabití, ani skrze krveprolití, bude on vinen všelikému zabití, zlu, které páchají oni zločinci, poněvadž samovolně, skrze zanedbání božského příkazu dopouští, aby lumpové ti zlo své činili, a mohl přece před tím chránit a je tím povinen. Proto též nyní třeba bdít. Tu shovívavost či milosrdenství nepřichází v úvahu. Nyní je čas meče a hněvu, a ne čas milosti.“
Řešení židovské otázky
V očích Martina Luthera měla vláda ve státě rovněž hodně co do činění, když šlo o úpravu specifických vztahů mezi společností křesťanů „věrných evangeliu“ (čti „protestantů“). Před dobou reformace nechybělo nepřátelské chování křesťanské společnosti vůči židovskému obyvatelstvu. Každopádně protižidovské pogromy byly pranýřovány velkými osobnostmi církve (jako např. sv. Bernardem z Clairvaux) a další papežové varovali ve svých dokumentech před tím, aby lidé naslouchali zvěstem o kradení křesťanských dětí Židy a o užívání jejich krve k výrobě rituálních potravin.
Téměř sto let před reformací psal ve své bule papež Martin V.: „Poněvadž Židé jsou stvořeni k obrazu a podobnosti Boží a jejich potomstvo bude jednou spaseno, rozhodujeme tedy, dle příkladu našich předchůdců, aby na ně nebylo útočeno v synagogách, nebyla porušována jejich práva a obyčeje, nebyli násilím nuceni ke křtu, nebyli nuceni slavit křesťanské svátky, nosit nová židovská znamení a aby nebyly činěny překážky jejich obchodním vztahům s křesťany.“
V roce 1534 vydal Martin Luther tiskem traktát O Židech a jejich lžích, který obsahoval jeho vlastní plán o sedmi bodech, naprosto odlišný od papežského, na uspořádání vztahů židovsko-křesťanských: „Za prvé, podpálit jejich synagogy nebo školy, a to, co nechce hořet, zasypat zemí, aby žádný člověk nespatřil kamene ani uhlíku navěky. Za druhé, rozbít a zbořit stejně jejich domy. Neboť oni konají v nich to samé co ve svých školách. Za to je třeba je umístit v jakémsi útulku či stodole, jako cikány.“ Další bod předvídal nutnost Židy zbavit „modlitebních knih a Talmudu, neboť v nich se učí modloslužebnictví, zaklínání a rouhání“. „Za čtvrté, rabínům jejich pod trestem smrti zakázat učení. Neboť ten úřad zcela správně ztratili. Za páté, odstranit úplně stráže na ulicích pro Židy, neboť oni jsou na zemi nepotřební.“ Šestý bod plánoval konfiskaci všech nemovitostí držených Židy a zákaz provádět v nich lichvy. Nakonec Martin Luther vybízel, aby „mladým Židům a Židovkám dali do ruky cep, sekyru, motyku, lopatu, koudel, vřeteno a přikázali jim vydělávat na chléb v potu čela. Neboť oprávněně hněv Boží nad nimi je veliký, skrze vlídné milosrdenství stane se stále horším, a skrze přísnost stanou se trochu lepšími. Proto pryč s nimi navždycky.“
Není nic divného na tom, že v hitlerovském Německu byl citovaný Lutherův traktát systematicky znovu vydáván a že nejvýznamnější ideologové Třetí říše (např. A. Rosenberg) nešetřili slovy chvály na adresu reformátora z Wittenbergu za ta slova. Nejenom oni. Když v roce 1938 došlo k celoněmeckému pogromu na Židy v průběhu tzv. křišťálové noci (od skla rozbíjených výkladních skříní obchodů), luteránský zemský biskup (Landesbischof) Martin Sasse z Eisenachu napsal: „Dne 10. listopadu 1938, na Lutherovy narozeniny, planou v Německu synagogy. Díky německému národu vláda Židů na poli hospodářském byla v novém Německu konečně zlomena a tím způsobem byl korunován a Bohem oslaven zápas našeho Führera o vysvobození našeho národa. V té hodině musí zahřmět hlas člověka, který jako německý prorok šestnáctého století začínal kdysi jako přítel Židů, ale řízen vlastním svědomím, zkušenostmi a skutečností, stal se největším antisemitou své doby, tím, kdo varoval svůj národ před Židy.“
Jistě tak nesmýšleli všichni protestanti v Německu. Nejeden z nich – jako například pastor D. Bonhoeffer – byl v opozici vůči hitlerovskému režimu a zaplatil za to nejvyšší cenu. Ale na druhé straně, jak po léta ukazují odborníci zabývající se historií německého protestantismu, to právě Lutherem vypracovaná teorie „dvou mečů“ – rozuměj, volné ruce pro světskou vládu třeba i k nejkrutějšímu postupu – se velkou měrou přičinila o značné akceptování národněsocialistického režimu a jeho politiky v protestantských střediscích (mnohem více než v katolických). Znalci, kteří zkoumali „volební geografii“ v Německu v letech 1930–1933 (v čele s J. Falterem), poukazují rovněž na to, že kdyby o výsledku voleb rozhodovali pouze katoličtí voliči, nevyhrál by Hitler v Německu nikdy žádné volby. Lavinovitý přírůstek hlasů pro NSDAP od roku 1930 do roku 1933 byl zaznamenán především v oblastech ovládaných protestanty.
Antisemitský (i antikatolický) vydavatel uplacených novin s názvem „Der Stürmer“ Julius Streicher byl jedním z německých zločinců souzených roku 1946 v proslulém norimberském procesu. Když se ho ptali na podněcování k násilí vůči Židům, odpověděl: „Doktor Martin Luther by dnes seděl tady na mém místě na lavici obviněných.“ Hitlerovský hodnostář se bránil, jak mohl (ani tak ho šibenice neminula). Těžko je „zapsat“ Martina Luthera do NSDAP. Ale stejně obtížné je mluvit o historii německého antisemitismu bez připomenutí nechvalné role, jakou v ní odehrál tvůrce reformace.
Z Miłujcie się! 2/2017 přeložila -vv-