Nucená prostituce a zneužívání žen, pocity prázdnoty mladých lidí, perlivá tekutost virtuálního světa, vztah kněží a řeholníků k dnešní mládežnické kultuře či subkultuře – tato i jiná témata rozvíjel papež František v pondělní obsáhlé konverzaci s mladými lidmi, kteří se fyzicky v Římě a digitálně všude po světě účastní tzv. pre-synody, z níž po týdenní konfrontaci vzejdou podklady k jednání synodních otců letos v říjnu. Římský biskup spatra reagoval na pětici otázek, z nichž první kladla mladá žena z Nigérie, která se před několika lety při svém příjezdu do Itálie stala obětí obchodu s lidmi. Vypovídala o dramatu nucené prostituce a naprostém popření důstojnosti. Je machisticky orientovaná církev schopna pravdivě se zamyslet nad tím, že alespoň v Itálii tvoří většinu klientů katolíci?, ptala se africká žena.
Otázka, která ťala do živého, ale popisuje realitu, řekl papež a vyprávěl o setkání s obdobně zneužívanými ženami, které opustily ulici díky italské Komunitě (papeže Jana XXIII.), založené donem Benzim. Devadesát procent klientů je skutečně pokřtěných a lze si jen domyslet, jaký odpor k nim děvčata cítí, pokračoval.
„Je to zločin proti lidskosti a rodí se z chorobného přesvědčení, že žena je tu k použití. Dodnes se nenašel feminismus, který by toto vymýtil ze svědomí, nejhlubšího podvědomí či kolektivní imaginace. Ženu je třeba tak či onak využít. Tím se vysvětluje tato nemoc lidstva, která je chorobou společenského myšlení a zločinem proti lidskosti...Nejschopnější v pomoci těmto dívkám jsou opětovně ženy, tedy řeholnice. Někdy se ale vyskytnou ženy, které jiné ženy prodávají...“
Papež vyzval mladé lidi, aby zahájili zápas za důstojnost ženy – nikoli za to, aby měla přístup k určitým zaměstnáním nebo činnostem, nýbrž za její důstojnost Boží dcery, či spíše krásné Boží dcery, neboť právě ženská krása na počátku okouzlila prvního muže, dodal.
„Některé vlády se snaží zákazníky prostitutek pokutovat, ale nevede to k valným výsledkům. Pokud snad má nějaký mladý člověk tento návyk, ať se jej, prosím pěkně, zbaví. „Ale otče, namítnete, to už se nemůžeme ani pomilovat?“ Nepleťme si pojmy, tohle není milování, ale mučení ženy. Je to zločin chorobné mentality. Chtěl bych využít této chvíle a prosit o odpuštění za všechny katolíky, kteří tento zločin páchají.“
S druhým dotazem vystoupil pařížský student práv, který se představil jako „nepokřtěný a nekatolík“ a poté mluvil o pocitu vnitřní prázdnoty. „Když hledám hlubší životní smysl, jako by se přede mnou tyčila zeď“, řekl.
„Nebezpečí je tam, kde takové otázky udusíme. Tys ale začal správně, protože si je vůbec připouštíš. Naše zásadní otázky lze více či méně otupit, znecitlivět, ale tím se dostáváme do uhlazené zkorumpovanosti. Poctivost vůči sobě samým vyžaduje, abychom směle vyslovili holou pravdu, kladli si otázky zasyrova, tak, jak jsou, bez narkózy.“
Říjnová synoda by měla mladým lidem pomoci právě na cestě vnitřního rozlišování, vysvětlil papež. Je důležité nepotlačovat neklid, který se nevyhýbá ani církevním společenstvím, nýbrž uchopit jej a usměrnit.
„V životě je zapotřebí dvojího – za prvé odvahu k rozmluvě o tom, co se děje, ale nikoli o všem se dá mluvit s každým. Proto je nutné vyhledat důvěryhodného člověka – ať už starého, mladého, mudrce. Moudrého člověka nic nevyděsí, dokáže vyslechnout a má od Pána dar, aby řekl správné slovo ve správný čas. Dopřej mu, ať se zaobírá tvým neklidem, a sám povol, aby se tě dotazoval.“
Když totiž mladý člověk nedospěje k rozhodnutí – a to nejenom v otázce povolání, nýbrž také v mnoha dalších otázkách – uzavírá se životu a nese si v nitru nádorovitou tíži, která zamezuje svobodě. Kladení otázek tak stojí na samém počátku rozlišovacího procesu, který trvá celý život, uzavřel papež a přešel k dalšímu tématu – škole a vzdělávání. Nadnesla je argentinská studentka z nadace Scholas Occurentes, podle které současné školní osnovy ponechávají malý prostor trascendentu a pochybování. František, někdejší vyučující na jezuitských školách v Argentině a Chile, zdůraznil, že škola by neměla předávat pouze vědění, nýbrž také vychovávat ke „schopnosti žasnout“.
„Pokud mát být výchova celistvá, má učit trojici jazyků. Za prvé, řeči hlavy, tedy vědění. Za druhé, řeči srdce, tedy správnému cítění. Mnoho dnešních problémů se šikanou vzniká proto, že chybí výchova srdce. A konečně za třetí je to řeč rukou, tedy schopnost tvořit, budovat, ze které se odvíjí umění, inženýrství...Tyto tři jazyky je nutné uvést v soulad: myslet, jak cítím, a jednat, jak myslím a cítím. Harmonie tří jazyků.“
Papež dále poznamenal, že je velkým kritikem virtuálního světa, nikoli kvůli svému stáří či zaostalosti, nýbrž vzhledem k jeho skrytým nebezpečím.
„Kupříkladu večeře v jedné rodině – maminka s tatínkem se dívají na televizi, děti čatují na mobilech. To už není – řečeno s Baumanem – tekutá realita, nýbrž přímo perlivá! Kritizuji virtuální svět, ale nedémonizuji ho, protože se v něm skrývá bohatství, když se jím nedáme zotročit. Musíme se učit, jak s ním nakládat – a zde platí jediné: konkrétnost, ukotvení v konkrétnosti. Vydejme se do virtuality, ale s nohama na zemi, nikoli perlivě a tekutě, nýbrž s pevnou oporou.“
Jak by se měl mladý kandidát kněžství vztahovat k dnešním složitým mládežnickým subkulturám, ptal se poté bohoslovec z řecko-katolického lvovského semináře. Jako konkrétní příklad uvedl tetování, které je pro některé mladé lidi uměleckým projevem a pro jiné jen stěží přijatelné...Kněz by přece měl živě dosvědčovat Krista, a tedy chápat nároky své doby a vanutí Ducha, inspirující dnešní kulturu. „Kolega!“, zažertoval si papež František, ale vzápětí zvážněl a potvrdil, že kněz skutečně má být Kristovým svědkem, ovšem v rámci věřícího společenství. Jinak se z něj stává pouhý funkcionář...
„Na začátku bych se proto ptal, jak vypadá společenství, ve kterém sloužím. Pokud nesvědčí o Kristu, měl by zasáhnout biskup a pomoci knězi, aby nezůstal osamocen. Člověk nemůže svědčit sám – připomeňme velké světce, sv. Ignáce, sv. Filipa Neriho, kteří si ihned hledali druhy...“
Papež opětovně poukázal na největší neduh společenství, kterým jsou pomluvy, tedy jev horší než časovaná bomba. Nicméně rovněž pastýřům se nevyhýbají různé duchovní nemoci, přičemž nejhorší je klerikalismus, ale také přepjatý spiritualismus nebo rigidita.
„Společenství hledá kněze, ale nenachází otce či bratra, nýbrž doktora, profesora, anebo knížete. To mne znepokojuje, protože otcovská role kněze se mění ve vedoucí postavení firemního ředitele...Trápí mne také duchovní přepjatost, která nesvědčí o Božím milosrdenství a nepomáhá vyznání hříchů, přílišná rigidnost a – co je nejhorší – zesvětštění kněží. Modlete se za mondénního kněze, aby ho Pán obrátil, protože skutečně velmi škodí společenství.“
V souvislosti s kulturními projevy dnešní mládeže papež soudí, že se stávají problematické až tehdy, když se s nimi přehání. V každém případě by se jich kněz neměl děsit, ale snažit se z nich vykřesat něco dobrého.
„Tetování označuje příslušnost – co hledáš, potetovaný mladíku či slečno? Kam patříš? Začněme si s touto skutečností povídat, abychom odtud došli k mládežnické kultuře, ale hlavně se jí nikdy nelekejme! Při práci s mladými lidmi se nikdy nesmíme vyděsit. Také za nepříliš dobrými věcmi se vždy skrývá něco, co nás dovede k nějaké pravdě.“
Poslední dotaz přišel od čínské řeholnice, studující v Římě, a mířil obdobným směrem jako otázka ukrajinského seminaristy. Jak by měli mladí řeholníci vyvažovat převládající společenskou mentalitu, která vytěsňuje Boha a uctívá hmotný blahobyt? Papež v odpovědi upozornil, že kvalitní řeholní formace obnáší počáteční hluboké seznámení s duchovní dimenzí, ale pak má pokračovat intelektuální, komunitární a misionářskou formací, jinak utváří psychologicky nezralé jedince. Nelze chránit kandidáty před světem, a tím oklešťovat jejich citový, rozumový a komunikační potenciál.
„To není ochrana, nýbrž anulace osobnosti – dovolím si ještě silnější psychiatrický termín: kastrace člověka! Matka, která dítě příliš chrání, je anuluje, znemožňuje jeho svobodný růst. Tak v životě potkáváme mnoho starých mládenců a pannen, kteří nenašli svůj život v lásce či manželství, protože kvůli závislosti na matce neměli možnost svobodné volby. Jsem raději, když mladý muž či mladá žena ztratí povolání, než když se z nich stane chorobný řeholník či řeholnice, který pak škodí okolí. Když už mluvíme takto jasně, je třeba si uvědomit, kolik případů sexuálního zneužívání v církvi má na svědomí tato anulace rozvoje, svobody a citové výchovy?“
To, co papež doporučil řeholníkům, nicméně platí též pro laiky. „Rajčata, která ve skleníku chráníme před chladem, totiž nemají žádnou chuť!“, zakončil papež konverzaci s mladými účastníky předsynody.