Některé švédské školy se díky imigraci stávají konečně místy, kde nejde o pouhé biflování údajů, ale o to, jak se naučit radostnému soužití s nejrůznějšími kulturami. Trochu problém je, že švédské děti soužití například s malými Afghánci dost bolí a často se vracejí domů s různými pohmožděninami.
Rodiče se od školy dozvěděli, že musí mít pochopení pro cizokrajné děti, jistě traumatizované těžkým životem. Rodiče to chápou, ale nevědí jak to vysvětlit svým ratolestem a jak je pak mají nutit chodit do školy, do které se bojí.
Stále více rodičů tak neposílá své děti do školy ve městě Kristianstad, neboť mají strach, že budou napadeny a zneužívány nově příchozími imigrantskými žáky. Místní švédské děti, které jsou bity, okopávány, dušeny či trpí jinou ponižujícího zacházení – to je každodenní obrázek života na střední škole v Kristianstad. Škola získala velký počet nových studentů při azylovém chaosu a má dvě přípravné třídy pro nově příchozí přistěhovalce. A právě nově příchozí děti přistěhovalců vytvářejí problémy.
“Moje děti jsou doma od minulé středy, protože se necítily v bezpečí a já jsem je nechtěla tam nutit chodit,” říká Malin, matka dvou chlapců. Ředitel a učitelé vyzvali švédské děti , aby “odešly”, pokud se dostanou do konfliktu s novými uprchlickými dětmi. Recept, který samozřejmě nefunguje.
“Když naše děti odejdou, jsou pronásledováni gangem imigrantů, který po nich křičí sprostá slova, které se rychle naučil i v našem obtížném jazyku,” říká Malin a dodává: “Když jeden z kluků řekl, že chce hrát fotbal, vrhli se na něj dva přistěhovalci a kluk skončil, než přišli a zasáhli dospělí, zbitý a zalitý krví.”
Malin není jediný rodič, který nechal své děti zůstat doma, protože ve škole nemají pocit bezpečí. Madeleine je jiná matka, která má také dva chlapce, kteří jsou v první a druhé třídě. Zůstávají doma, protože se také bojí jít do školy. “Mé děti byly doma v pátek, protože ve čtvrtek je ve škole cizinci bili a škrtili,” říká Medeleine. “Můj malý chlapec, kterému je sedm let, měl velké bolesti kolem žaludku a na nohou měl modřiny.“
Malin i Madeleine je jasné, že nechtějí ve škole hon na čarodějnice, a že jediná věc, kterou chtějí je, aby bylo všechno zase v pořádku. Ale nejsou zdaleka jediní, kteří mají tyto problémy. Vedení školy se setkalo s rodiči zatím ze sedmi rodin a o problémech s násilným chováním dětí přistěhovalců vedlo dialog. Zpočátku však dokonce ředitelka odmítala mluvit s rodiči postižených žáků, až po přibývajících incidentech se uvolila ke schůzce. Zde jí Madeleine předala zoufalý dopis, který její dva synové ze strachu napsali.
Ředitelka jim na setkání sdělila, že je třeba mít pochopení pro ty, co opustí válku, co prošli uprchlickými tábory a mají dramatické životní zážitky. Když se jí matky zeptaly, jak vysvětlit svým dětem, že je v pořádku, aby se staly obětí škrcení nebo biti, nebo vulgárních nadávek celých gangů, protože jim musí být líto dětí uprchlých z války, odpověď nedostaly. “Nechápu, jak mohu toto vysvětlit svým dětem?” znovu se ptá Madeleine.
Na scůzce s rodiči bylo také řečeno, že mezi 90 a 95 procent studentů ve škole jsou nyní děti cizího původu. “Naše děti se staly menšinou a vedení řeklo, že to je důvod, proč se stala situace tak chaotickou,” říká Malin a pokračuje: “Existují kulturní rozdíly a jazykové obtíže, děti si nemohou vzájemně porozumět, pak přichází na řadu pěsti.”
Madeleine neví, co má dělat dál. Má nechat svoje děti doma ze školy, nebo je tam poslat přes hrozbu dalšího násilí. Začala hledat novou školu pro své chlapce, ale to je obtížné, protože všechny školy jsou přeplněné. Vedení školy jí však vyhrožuje: Musíte posílat své děti do školy! Když je budete držet doma, půjde o porušení zákona!