Séria z knihy Bezradným katolíkom – XII. kapitola KAMARÁDI A BRATŘI
Shrňme to tedy: Zdravé křesťanské cítění bývá skrze nové náboženství při každé příležitosti zraňováno. Katolík je vydán všeobecné desakralizaci. Všechno se mu mění. Vysvětluje se mu, že všechna náboženství přinášejí spásu. Církev vítá bez rozdílu všechny odloučené křesťany a vůbec věřící se mohou klanět před Budhou nebo před Krišnou. Prohlašuje se, že duchovní a laici jsou stejnými členy „Božího lidu”, takže laici, kteří jsou pověřeni zvláštními funkcemi, přebírají úkoly duchovních (můžeme vidět laiky, kteří sami provádějí pohřby, nemocným nosí viatikum), zatímco duchovní přebírají úkoly laiků, jakož i jejich oděv, chodí pracovat do továren, zakládají odborové svazy a účastní se politiky. Nové církevní právo toto pojetí podporuje. Propůjčuje věřícím nová přednostní práva, zatímco umenšuje rozdíly mezi nimi a knězi, zavádí novoty, které označuje jako „právo”: laičtí teologové mohou na katolických universitách obsazovat katedry teologie, laici se zapojují svou činností do bohoslužeb úkony, které byly vždy vyhrazeny nositelům nižších svěcení a na udílení jistých svátostí. Udělují svaté přijímání a rozdělují si s knězem provedení ceremonie sňatku.
Mohli jsme se dále dočíst, že Církev Boží je v katolické Církvi „po ruce”. Jaksi podezřelá formulace, neboť učení všech dob říká: „Církev Boží ,je’ Církev katolická.” Připuštěním této formulace má vzniknout dojem, jakoby protestantské a ortodoxní společnosti patřili stejně k Církvi Boží, což je mylné, protože oni se od jediné, Ježíšem Kristem založené Církve odloučili. Credo in unam sanctam… [věřím v jednu svatou apoštolskou Církev].
Nové kanonické právo bylo sepsáno zmateně a ukvapeně. Důkazem pro to je, že bylo v lednu 1983 promulgováno a již do listopadu stejného roku bylo zavedeno 114 změn. Také toto vyvedlo křesťany z duševního klidu, neboť byli navyklí, že se na církevní zákonodárství dá odvolávat, jako na cosi stálého.
Pokud dnes křesťan jako otec rodiny bude chtít své děti dobře vychovat, může sám pilně praktikovat nebo zůstat od svátostí vzdálen, čeká na něj nakonec jen zklamání. Mnoho katolických škol zavedlo koedukaci, provozuje se tam sexuální výchova, náboženské vyučování ve vyšších třídách přestává, profesoři jsou nezřídka socialisté, pokud nejsou zaměstnáni komunisté. Při jedné aféře, která v západní Francii vzbudila velkou pozornost, se bránil jeden takový vychovatel, jehož odstranění bylo rodiči dosaženo, který ale byl poté opět diecézním vedením dosazen takto: „Šest měsíců poté, co jsem se vrátil z Notre Dame, chtěl mne jeden z příbuzných jistého školáka odstranit jen pro to, že jsem se všem na začátku školního roku po všech stránkách představil: politicky (vlevo), sociálně, nábožensky… Jeho názor na to byl nesnesitelný, jako socialista být na soukromé škole profesorem filosofie.”
Jiný případ, který se odehrál v severní Francii: V jedné škole byl jmenován diecézním vedením nový ředitel. Po nějaké době rodiče zaregistrovali, že pracuje v levicových odborech, že je to zlaicizovaný a ženatý kněz a že jeho děti jak se zdá nejsou pokřtěny. O vánocích organizoval slavnost pro děti a rodiče ve spolupráci se „Secours populai” [lidová pomoc], což je známá komunistická organizace. Takže se ptejte katolíků dobré vůle, zda má nějaký smysl namáhat se umístit své děti v soukromé škole.
V jednom institutu pro mladá děvčata, v centru Paříže se objevila jednoho dne ráno učitelka náboženství s vězeňským duchovním z Fresnes , kterého doprovázel mladý osmnáctiletý vězeň. Sdělila školačkám, že vězněný se cítí velice osamělý a že potřebuje srdečné vztahy, kontakt s vnějším světem a korespondenci. Kdyby některá studentka chtěla jít vězni za kmotru, může dostat jeho jméno a adresu. Měli však o tom především mlčet před svými rodiči, protože ti by pro takovou věc asi neměli pochopení; záležitost měla zůstat pouze mezi mladými. Jinde dostala jistá učitelka důtku tentokrát od skupiny rodičů za to, že učila své žáky větám z katechismu a modlitbě Ave Maria. Biskup ji podpořil, což je zcela normální, ale zdá se, že to nebývá zvykem, neboť dopis byl zveřejněn v La Famille educatrice [Rodina jako vychovatelka] jako mimořádný případ.
Jak se v tom všem máme vyznat? Pokud se francouzská vláda rozhodne, že učiní konec soukromým školám, lze se proti tomu jen těžko hájit, protože tyto školy v mnoha případech a v mnoha bodech již neodpovídají svému poslání. Jejich nepřátelé mají snadný úkol, neboť mohou říci: „V čem vám pomáhá tento způsob výchovy? Nač ji potřebujete? My děláme totéž; k čemu dva druhy škol?” Samozřejmě že ještě existují rezervy víry a je to správné, že se najdou učitelé, kteří berou své povolání vážně a jsou si vědomi své zodpovědnosti. Katolické vzdělávání už ale není jak se zdá opakem otevřené školy, na kterou ji vždy chtěli horliví zastánci laicismu svést. Bylo mi oznámeno, že při manifestaci za soukromé školy vzbudily nějaké skupiny hněv svou písní: „Chceme Boha v našich školách”. Organizátoři škol totiž ve vyučování sekularizovali jak jen to bylo možné všechny písně, slogany, řeči, aby jak se říká to nevylekalo takové lidi, kteří k nim přicházejí bez jakéhokoliv náboženského vzdělání, mezi nimiž jsou i nevěřící a dokonce socialisté.
Dá se to nazvat politikou, pokud chceme z našich škol odstranit socialismus a komunismus? Katolík byl vždy toho mínění, že Církev je proti tomuto učení z důvodu militantního ateismu, k němuž se tyto ideologie otevřeně hlásí. Ateismus má oproti Církvi radikálně odlišné pojetí o smyslu života, sebeurčení národů a o cíli, ke kterému má tato společnost směřovat. Tím více se musí člověk divit, když čte v „Le Monde” z 5. června 1984, že arcibiskup Lustiger, [z Paříže ] – který na otázky těchto novin řekl mnohé velmi správné myšlenky – si stěžuje, že se v parlamentu při hlasování o soukromých školách nechala ujít historická šance. Tato šance by spočívala v tom jak on prohlašuje vypracovat ve shodě „sociál – komunisty” výčet společných základních hodnot pro výchovu dětí . Jaké společné základní hodnoty mohou být mezi marxistickou levicí a křesťanskou naukou? Zde jsou pouze protiklady.
Ale katolík musí ke svému úžasu pozorovat, jak se dialog mezi církevní hierarchií a komunismem zintenzivňuje. Sovětští držitelé moci a teroristé jako Jassir Arafat byli přijati ve Vatikánu. Koncil i zde udává tón, protože odmítl znovu odsoudit komunismus. Vzpomeňme si: 450 biskupů podepsalo dopis s pozměňujícím návrhem v tomto smyslu, protože v předkládaných schématech se o tom nenacházela ani stopa. Opírali se při tom o předcházející odsouzení a především o vyhlášení Pia XI., který kvalifikoval komunismus jako „zkažený ve své podstatě” a tím dal najevo, že v této ideologii nejsou nějaké aspekty negativní a nějaké pozitivní, nýbrž, že musí být jako celek odmítnuta. Vzpomínám si, co se stalo: Pozměňovací návrh nebyl vůbec postoupen koncilním otcům. Generální sekretariát koncilu prohlásil, že žádný takový návrh neobdržel. Potom komise připustila, že jej sice obdržela, ale příliš pozdě, což není pravda. Byl to skandál který skončil tím, že na celou věc na rozkaz papeže byla připojena do konstituce Gaudium et spes jakási nic neříkající narážka, ale bez zvláštního důrazu.
Kolik existuje biskupských prohlášení, které ospravedlňují, či dokonce přímo povzbuzují ke spolupráci s komunisty bez ohledu na ateismus, který tito lidé dávají veřejně najevo. „To není moje věc,” řekl Msgre Matagrin, „to je věc křesťanů, kteří jsou dospělí a zodpovědní rozhodnout se za jakých podmínek mohou s komunisty spolupracovat.” Podle Mgr. Delorma „musí křesťané bojovat za spravedlnost ve světě a sice společně s těmi, kteří jsou zapáleni pro spravedlnost a svobodu ve světě, včetně komunistů”. Podobné argumenty slyšíme i u Msgre Pouparda , který povzbuzuje k tomu: „…pracovat se všemi lidmi dobré vůle na všech staveništích spravedlnosti, na jejichž neúnavnosti bude zbudován nový svět.” V jednom diecézním listě bylo úmrtní oznámení jednoho dělnického kněze formulováno takto: „Při obecních volbách byl uchvácen světem strany práce. Nemohl být knězem pro všechny. Zvolil si ty, kteří volili socialistickou společnost. Bylo to pro něj tvrdé. Udělal si tím nepřátele, ale získal také mnoho přátel nových. Náš Pavlíček byl velice vážený muž.”
Jeden biskup nedávno odrazoval své kněze od toho, aby ve svých farnostech hovořili o díle. „Pomoc pro Církev v nouzi”; řekl: „Zdá se mi, že toto pomocné dílo je příliš jednoznačně protikomunistickým.”
Se zděšením konstatujeme, že výmluvy pro tento způsob spolupráce se zakládají na mylné představě, že komunistická strana má za cíl zavést spravedlnost a svobodu. Měli bychom si zde vzpomenout na slova Pia IX.: „Pokud se věřící nechají oklamat průkopníky současných intrik, když dovolí, aby se s nimi konspirovalo pro ďábelské systémy socialismu a komunismu, pak by měli vědět a vážně si uvědomit, že: navršují na sebe před svým Božským Soudcem hory odplaty pro den hněvu; a pro současnou dobu nevzejde z této konspirace žádný časný zisk pro lid, nýbrž bude následovat bída a neštěstí.” 9
Abychom poznali, jak správné bylo toto varování z roku 1849, tedy před více než sto čtyřiceti lety, stačí se podívat, co se odehrává ve všech zemích pod komunistickým jařmem. Události dávají papežovu Syllabu za pravdu, ale přesto zůstává tento klam živým a dokonce se stále více utvrzuje. Dokonce v Polsku, tak katolické zemi, neoznačují již pastýři katolickou víru a spásu duší za to nej důležitější, pro co musí člověk podstoupit všechny oběti včetně oběti života. Za nej důležitější považují, aby nevyvolali žádnou roztržku s Moskvou. Ale právě to umožňuje Moskvě, že tlačí polský lid do ještě těžšího rozsáhlejšího otroctví bez vážnějšího odporu.
Pater Floridi poukazuje se vší jasností na slabá místa vatikánské východní politiky:
„Je známo, že českoslovenští biskupové vysvěceni Msgre Casarolim jsou kolaboranti s režimem, tak jako biskupové závislí na moskevském patriarchátu… Papež Pavel VI. byl šťasten, když mohl v každé maďarské diecézi dosadit jednoho biskupa a velebil Jánoše Kádára, prvního sekretáře maďarské komunistické strany, jako nej důležitějšího a nejrozhodnějšího spojence a podporovatele normalizace vztahů mezi Svatým Stolcem a Maďarskem. Ale papež se nezmínil o vysoké ceně za tuto normalizaci: Obsazení nej důležitějších míst v Církvi „mírovými kněžími”. Katolíci byli skutečně nanejvýš pobouřeni, když slyšeli, že nástupce kardinála Mindszentyho, kardinál László Lékai slíbil zintenzivňovat dialog mezi katolíky a komunisty.
Když Pius XI. hovořil o odsouzení komunismu uvedl k tomu: „Nikomu, kdo chce zachránit křesťanskou kulturu, není možno dovolit, aby v jakékoliv oblasti spolupracoval s komunisty.”
Tento rozchod s učitelským úřadem Církve, který se ke všemu dosud vypočítávanému přidružuje nás nutí veřejně říci, že Vatikán je obsazen modernisty a lidmi tohoto světa, kteří si myslí, že lidská a diplomatická prohnanost jsou pro spásu světa důležitější a účinnější než božským Zakladatelem Církve ustanovené prostředky.
Vzpomenul jsem kardinála Mindsznetyho. Byl podobně jako byli všichni hrdinové a mučedníci v boji proti komunismu, obzvláště kardinál Beran, Stepinac, Wiszinski a Slipyj, považováni současnou vatikánskou diplomacií za nepohodlné svědky a němé výčitky, přičemž ti první, již zesnuli, zatím co vznešený hlas Msgra. Slipyje je v současnosti dušen.
Tytéž sbližovací pokusy se dějí ve vztahu k zednářům i přes jednoznačné prohlášení posvátné kongregace pro nauku víry ze 17. února 1981 , kterému předcházelo v dubnu 1980 prohlášení německé biskupské konference. Ale nové církevní právo je nezmiňuje a nestanovuje výslovně žádné sankce. Před tím se katolíci dozvěděli, že svobodní zednáři z B’nai B’rith byli přijati ve Vatikánu a nedávno arcibiskup pařížský přijal k rozhovorům velmistra jedné lóže, zatímco jistí duchovní si neustále přejí usmiřovat církev se synagogou Satanovou.
Křesťané bývají uklidňováni, jak také jinak, slovy: „Odsouzení této sekty bylo snad v minulosti odůvodněné, ale svobodní zednáři již nejsou tím, čím byli.” Ale pozorujme je přece při jejich práci. Skandál lože P2 v Itálii je ještě v čerstvé paměti. Ve Francii není nejmenších pochyb o tom, že laicistické zákony proti soukromým školám jsou v prvé řadě dílem lóže Grand Orient, která znásobuje tlak na prezidenta republiky a na členy vlády a je činná ve štábech ministrů, aby se konečně realizoval „jednotný velký systém národního způsobu vzdělávání”. Tentokrát dokonce ve vší otevřenosti agitovali. Noviny jako Le Monde pravidelně přinášejí zprávy o krocích které podnikají. Jejich plán a strategie byly v jejich časopisech zveřejněny.
Cožpak musím ještě dokazovat, že svobodní zednáři jsou stále tím, čím kdysi byli? Bývalý velmistr Grand Orientu Jaques Mitterand, který v roce 1969 v rádiu přiznal: „Měli jsme vždy biskupy a kněze v našich lóžích”, složil následující vyznání víry: „Pokud je hříchem Luciferovým, že postavil místo Boha na oltář člověka, pak všichni humanisté od dob renesance se dopustili tohoto hříchu.” To byla jedna z výčitek uplatněných proti zednářům, když byli papežem Klementem XII. v r. 1738 poprvé exkomunikováni. V roce 1982 neříkají slovy velmistra Georges Marcoua nic jiného: „Problémy lidí mají přednost.” Jeho nejdůležitější starostí, když byl znovu zvolen, bylo hrazení výdajů za potraty ze sociálního pojištění aby hospodářského zrovnoprávnění postavení ženy bylo dosaženo pouze v této otázce.
Svobodní zednáři pronikají do Církve. V roce 1976 jsme se dozvěděli, že ten, který byl duší liturgické reformy, Msgre Bugnini, byl svobodný zednář. Z tohoto odhalení můžeme udělat závěr, že jistě nebyl jediný. Závoj nad velikým svedením Církve, jehož obětí se stali kněží a laici, se začíná protrhávat. S postupem času nám bude stále více jasno, ale to dělá a ví i staletý soupeř Církve.
„V Církvi se něco mění,” píše Jacques Mitterand, „papežské odpovědi na ožehavé otázky jako celibát kněží nebo kontrola porodnosti bývají uvnitř Církve vášnivě odmítány. Slovo papežů je jistými biskupy, knězi a věřícími zpochybňováno. Pro svobodné zednáře je člověk, který zpochybní dogma, již zednářem bez zástěry.”
Jiný svobodný zednář, Ives Marsaudon ze skotského ritu hovořil o ekumenismu provozovaném v průběhu koncilu tímto způsobem: „Katolíci, obzvláště ti konservativní, nesmí však zapomenout, že všechny cesty vedou k Bohu i když budou muset uprostřed těchto odvážných pojetí myšlenkové svobody nakonec tvrdit, že celá tato revoluce v Církvi – a skutečně se dá hovořit o revoluci – která se tak skvěle rozšířila pod kopulí Sv. Petra vzešla z našich svobodozednářských lóží.”
Chtěl bych citovat ještě jeden text, který je vhodný, aby osvětlil tyto otázky a ukázal, v co doufají tito vítězové, s nimiž by se tak rádi sblížili Abbé Six a Pater Riquet. Odstavec pochází ze zednářského listu Humanismus č. 11-12 r. 1968:
„Mezi základními pilíři, které se mohou nejsnadněji zhroutit jmenujeme:
neomylností vybavený učitelský úřad, který byl vyhlášen před sto lety I. vatikánským koncilem a jím samým byl navždy potvrzen, který však byl nyní u příležitosti vydání encykliky Humanae vitae vystaven prudkým útokům spojených nepřátel;
– reálná přítomnost v eucharistii, kterou Církev manipulovala středověké masy a která zaváděním interkomunia a koncelebrací katolických kněží a protestantských pastorů zmizí;
– sakrální charakter kněží, který se odvozuje ze svátostného svěcení kněžstva, který ustoupí charakteru kněze zvoleného na určitý čas;
– rozdíl mezi vedoucími Církve a nižším klérem, neboť dále pohyb jako v každé demokracii, bude vycházet od základny k vrcholu;
– pokračující oslabování ontologického a metafyzického charakteru svátostí;
– a zcela jistě konec zpovědi, neboť hřích je v naší civilizaci nejnevhodnějším pojmem, jež nám zanechala přísná filosofie středověku, která jej převzala jako dědictví biblického pesimismu.”
Vidíme, že svobodní zednáři jsou na budoucnosti Církve velice zainteresovaní, ale tak, aby ji spolkli. Katolíci to musí vědět, navzdory zpěvu sirén, které se je snaží uspat. Všechny tyto ničivé síly jsou těsně propojeny a jedna závisí na druhé. Svobodné zednářství je definováno jako filosofie liberalismu, jehož nejostřejší formou je socialismus. To vše můžeme klidně a stručně shrnout jako to, co Náš Pán nazval „branami pekla”.