Sv. Alfons žil v letech 1696–1787. Ač pocházel ze vznešené neapolské rodiny, žil coby duchovní životem mimořádně prostým a kajícím. Založil kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), jejímž posláním bylo konat misie, zejména mezi nevědomým venkovským obyvatelstvem. V roce 1762 byl Alfons papežem Klementem XIII. ustanoven biskupem ve Sv. Agatě, když papež odmítl vyslyšet snažné Alfonsovy prosby, aby jej biskupem nejmenoval. Ihned po převzetí diecése začal Alfons s rozsáhlou obnovou jejího náboženského života, do které spadají i události popsané níže.
Všeobecné uvolnění kázně v diecési stalo se proto, že se duchovní dopouštěli tisícerých nedbalostí i při sloužení mše svaté. Jednou z prvních starostí Alfonsových bylo, aby se v celé diecési přesně zachovávaly mešní obřady. Proto dával na visitačních cestách v předsíni svého příbytku postaviti oltář a shromažďoval kolem něho své kněze a kázal jim, aby v jeho přítomnosti konali posvátné obřady. Ty, kteří jich dobře neznali, buď sám vyučoval, aneb je svěřoval svému ceremoniáři. Těm, kteří se dopouštěli velkých chyb, zakázal sloužiti mši sv., dokud by obřadů dobře neznali. Tak zapověděl mladému knězi, před nedávnem vysvěcenému, sloužiti mši svatou. Tázal se ho: „Kdo pak vás učil posvátným obřadům?“ — „Dominik Oropalo.“ Hned byl tento mistr obřadů obeslán a bylo mu rozkázáno v přítomnosti biskupově konati obřady mešní. Oropalo konal obřady ještě hůře, než jeho žák. I jemu bylo zakázáno sloužiti mši svatou. To vzbudilo sice veselost přítomných kněží, ale každý bál se nyní sám o sebe.
Jiný, ještě vážnější nepořádek byl přílišný spěch při sloužení mše svaté. Někteří kněží odsloužili mši svatou za méně než čtvrt hodiny. V okružním listu ze dne 30. července 1762 prohlásil Alfons, že takový kněz podle soudu bohoslovců se dopouští těžkého hříchu. Jeden z nich byl poslán do Pagani, aby tam konal duchovní cvičení. „Řekněte mu — psal Alfons P. Villanimu — jestliže se nepolepší, že nikdy mu nedovolím sloužiti mši svatou, sice bych se dopustil s ním těžkého hříchu.“
…
Alfons dobře chápal, že nestačí dávati rozkazy, ale že je třeba také vinníky obrátiti. Proto vydal znovu r. 1764 dílko, které napsal před čtyřmi roky: „O přílišném chvatu při mši sv. a při kněžských hodinkách.“ K titulu knihy připojil významná slova: „Návod pro kněze, aby sloužili nejsvětější oběť mše sv. zbožně a podle předepsaných obřadů, aby se nedopustili hrozného zneuctění nejsvětějšího tajemství.“ Připomenuv kněžím vznešenost oběti mše sv. a závaznost posvátných obřadů, takto kárá kněze, zapomínající svých svatých povinností: „Vidíme-li kněze, že tak neuctivě a tak chvatně konají obřady mše svaté, měli bychom prolévat krvavé slzy. Kliment alexandrijský pravil kněžím pohanským: Snižujete věci nebeské na pouhé divadlo a z Boha tropíte si posměch! Zdaž tato výtka neplatí i vám, kněží Ježíše Krista?“ Mimo to pravil: „Slouží-li kněz mši sv. důstojně a zbožně, vzbuzuje v posluchačích úctu k svatým tajemstvím. Vidí-li však lid kněze, jak slouží příliš rychle, může pozbýti i víry. Jeden řeholník vypravoval mi příklad o této věci a kolikrát si naň vzpomenu, chvěji se hrůzou. Jeden bludař již již chtěl odpřisáhnouti své bludy, již to slíbil papeži Klimentu XI. Viděl však kněze sloužiti mši sv. příliš rychle, vzal si z toho nemalé pohoršení a vyprosiv si audienci u papeže, vyznal: „Již jsem se zvrátil; neboť jsem se přesvědčil, že ani kněží, ani papež nemají víry.“ — „Ale — poznamenal papež — neuctivost jednoho, neb více kněží nic nedokazuje proti pravdám, kterým učí církev.“ — „Svatý Otče — odpověděl bludař — kdybych já byl papežem a kdybych se dověděl, že nějaký kněz takto jedná s Ježíšem Kristem, dal bych ho za živa upáliti. Protože jsem zpozoroval, že i v Římě, před očima hlavy církve mnoho kněží slouží mši sv. nedůstojně a nikdo jich nekárá, netrestá, nabývám přesvědčení, že ani papež nevěří v přítomnost Pána Ježíše ve velebné Svátosti„, a odešel, o obrácení nechtěje nic slyšeti. A před nedávnem, když jsem psal právě toto dílko, pravila jedna osoba vidouc, jak kněz nehodně si počíná u oltáře, jiné osobě, která mi to oznámila: „Vskutku člověk pozbývá víry, vidí-li jak se leckdy slouží mše svatá.“
Toto dílko biskupovo bylo rozdáno mezi duchovní a učinilo na ně hluboký dojem. Avšak dojmy i sebe živější rychle se ztrácejí a člověk upadá do starých zvyků, jestliže neužívá dobrých prostředků, aby se jim ubránil. V této věci uložil Alfons kněžím, aby se pilně cvičili v rubrikách. Aby pak nezavládaly různosti v zachovávání obřadních předpisů, bylo třeba přesného návodu pro učitele obřadů. Proto studoval Alfons knihy, jednající o rubrikách a radil se s učenými kněžími a konečně sám složil knihu, jednající o posvátných obřadech. Vyšla roku 1769. Tato práce svědčí o oddanosti světcově k Bohu a ke kněžím a Alfons získal jí tím větší zásluhy, že ji dopsal v těžké nemoci.