Mezi katolíky křesťanského kulturního okruhu se ve vztahu k papeži vyskytuje problém. Nenastal ovšem až za nynějšího pontifikátu, je tu odedávna. Je to neporozumění anebo mylné porozumění papežskému magisteriu čili tomu učitelskému úřadu, na kterém se podílí i samotná existence jeho nositele. Bylo by nepoctivé neuznat výskyt této obtíže, která je vyvolána patrně také tím, že je papež mylně či nedostatečně prezentován v samotné církvi, zvláště v Evropě.
Jedním z témat, kde se dnes tato obtíž, zvláště v Evropě, asi nejvíce projevuje, je postoj k migrantům. Má-li být důraz papeže Františka na přívětivost vůči migrantům správně zasazen do kontextu církevní věrouky, je třeba vzít do úvahy nejprve skutečnost, že vyjádření Kristova náměstka k této, ale i k jiným otázkám, nejsou určena výhradně Evropanům, kteří si na ně bezděčně, ale neprávem činí někdy výhradní nárok. Situace migrantů se totiž v různých částech světa často dosti zásadně liší. Dále je třeba vzít na vědomí, že slova papeže jakožto veřejného činitele mají výhradně pastorační, nikoli politickou povahu. To znamená, že jsou adresována každému člověku osobně, tedy všem, včetně těch, kdo pracují v jakýchkoli světských institucích, ať už je jejich společenský význam jakýkoli. Papež ovšem není politický činitel, neřku-li aktivista, přestože s politiky rozmlouvá. Tak jako není jedním z buenosaireských sběračů starého papíru, třebaže mezi nimi má mnoho přátel.
Není agitátorem nové totalitní ideologie uniformního myšlení (pensée unique), proti níž se explicitně mnohokrát důrazně vymezil. Jeho vystoupení nejsou manipulativní agitací žádné - ani této nové - mocenské technologie, která se snaží prostřednictvím lascivních transideologií udusit křesťanskou, kulturní, ba dokonce i lidskou identitu bytostí stvořených k Božímu obrazu. Těmto snahám sociálního inženýrství tématizovaného některými mezinárodními organizacemi a podporovaného globální finanční elitou se papež naopak snaží plně a zpříma čelit. Proti jejich domýšlivé nevraživosti vůči lidské přirozenosti klade ryzí cit lásky k duši konkrétního člověka, a to každého, zejména toho znevýhodněného. Není však politik a nepoužívá k tomu politické nástroje, ani asertivní politický slovník, třebaže se to někdy tak může jevit, zvláště vlivem dominantního mediálního podání či pozadí, jež redukuje každé papežovo vystoupení podle politického zadání.
Vatikánská diplomacie totiž není politikou ve světském čili mondénním smyslu slova, nýbrž je plně ve službách pastoračního a apoštolského poslání Kristova náměstka. Papežská diplomacie není ničím jiným než obdobou dvou či tří druhů rozprav, které vedl Ježíš s předáky vlastního národa a s představiteli okupační moci čili tehdejší římské říše. Jiné varianty tohoto dialogu se i v dnešním světě vyskytují zřídka, třebaže se mezinárodní politika stala jevištěm uplatňování mnoha ideologií.
Ty které „se“ objevily během posledních dvou století, sice na rozdíl od křesťanských herezí nemají výslovně náboženský rozměr, byť nějakým způsobem o Bohu mluví. Jejich zaměření je striktně politické, mají mocenskou ambici. Přitažlivost však stále čerpají ze sympatií k náboženskému či přesněji křesťanskému vyznání.
Specifický účinek těchto ideologií se projevuje také tím, že jejich zavilí stoupenci a zavilí protivníci mají mnoho společného. V přímé úměře k pozitivní či negativní citové investici do těchto ideologií trpí nevraživostí nejen k opačnému myšlenkovému postoji, ale i k jeho konkrétním stoupencům. Ideologie totiž nečiní rozdíl mezi člověkem a jeho názorem. Především v tom se projevuje cizorodost jejich mocenských ambic. Skrývají v sobě nejen snahu získat lidskou přízeň, ale také snahu zcela si podrobit lidskou svobodu.
Ideologie moderních lidských dějin jsou inspirovány herezemi a fungují jako očkování proti pravdě. Nezáleží, zda se člověk stane jejich zavilým stoupencem či zavilým protivníkem. Jejich účel je splněn v obou případech. Vytvářejí totiž v obecném povědomí jakýsi psychický blok, který člověku brání hledat pravdu v tom, z čeho ideologie čerpají svoji přitažlivost. Hereze nelze vyvrátit pouze racionální argumentací, protože takovýto pokus vede jen k další herezi.
Jako příklad lze uvést ideologii národní suverenity, která byla během 19. století sugerována Evropě jako výraz pokroku a svobody, aby byla později - v polovině 20. století - prohlášena za „hlavní příčinu očividného zla našich časů“, jak hlásá plaketa umístěná nad návštěvní halou štrasburského europarlamentu a nastiňuje i světovládnou vidinu „federální unie národů“ jakožto „jediné nápravy“.
V tomto otráveném ovzduší přesyceném idejemi, které očkují proti pravdě, se jako jediná protilátka jeví ten nejhlubší a základní cit vyvolaný přitažlivostí dobra a vzbuzující touhu po něm, totiž láska ve všech jejích možných dimenzích. V prostředí veřejného diskurzu, kde je stále těžší používat slova tak, aby nesugerovala nějakou lež, méně znamená více. Možná právě to je strategie nynějšího pontifikátu.
Je pravdou, že emotivní důraz vystoupení papeže Františka vyvolává reakce, ve kterých také rozhodují emoce, a snadněji se proto stanou předmětem nedorozumění. Ideový minimalismus jeho vystoupení je však pouze zdánlivý. Jakožto citový fundamentalista je totiž zároveň popularizátorem mystéria víry, kterou Kristus svým utrpením a smrtí na kříži, nabízí všem lidem.
Globalizace nepochybně svého cíle dojde, až ukáže, že lidstvo svými vlastními silami nejen nedosáhne spásy, ale neumí si samo ani spravedlivě pozemsky vládnout. Proto se obsah křesťanské víry postupně syntetizuje na jedinou nosnou pravdu: touhu po Kristově definitivním návratu.