Reformace se rozhodujícím způsobem přičinila také o sekularizaci (zesvětštění) manželství, a to prostřednictvím odmítnutí jeho svátostného charakteru. V tomto ohledu byl průkopníkem rovněž Martin Luther.
Odmítnutí mše svaté
Protestantská reformace zcela odmítla katolické učení o svátostech. Tvůrci reformace zachovali pouze svátost křtu, dalších šest však, o kterých od počátku učila katolická církev, opustili. Týkalo se to rovněž Svátosti oltářní (Eucharistie), která je „pramenem i vrcholem“ duchovního života církve (svatý Jan Pavel II.). Jak jsme viděli v první části tohoto cyklu (Světlo č. 26/2017), měl Martin Luther ještě jako katolický kněz závažné problémy s dodržováním učení církve o mši svaté, a to zvláště o reálné přítomnosti Krista na oltáři ve způsobách chleba a vína. Ještě před rokem 1517 Luther zanedbával nejdůležitější povinnost každého katolického kněze, kterou je přinášení Nejsvětější oběti (výsada, které jsou zbaveni andělé, dokonce ti stojící nejblíž Božímu trůnu).
Martin Luther a další tvůrci protestantské reformace, jako Ulrich Zwingli nebo Jan Kalvín, odmítli především katolické učení o obětním charakteru mše svaté, čili o tom, že na oltáři se nekrvavým způsobem uskutečňuje zpřítomnění Kristovy oběti, kterou On jednou jedinkrát přinesl na Golgotě. Místo toho se soustředili na zdůraznění památky poslední večeře, a tímto způsobem charakteristickým pro každé kacířství redukovali celé učení církve jenom na jednu jeho část. Církev však rovněž učí, že v průběhu mše svaté dochází ke zpřítomnění událostí, které se odehrály během poslední večeře (tím přece jsou slova konsekrace pronesená knězem), ale nejenom to. Je to přece Nejsvětější oběť. Tuto formulaci nenajdeme ani v luteránství, ani v kalvinismu, ani v žádných jiných protestantských denominacích z nich vzrostlých. Neexistuje nic takového jako „protestantská mše svatá“, protože Lutherovi a Kalvínovi žáci neuznávají učení o zázračném zpřítomnění Kristovy oběti prostřednictvím kněze, který stojí u oltáře jako alter Christus. Tvůrci reformace odmítali rovněž katolickou nauku o proměnění (transsubstanciaci), která se uskutečňuje ve chvíli, kdy kněz vyslovuje slova konsekrace nad chlebem a vínem. Jak učí církev, dochází tehdy k úplné proměně podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Páně, a zůstávají jen vnější znaky chleba a vína (vzhled, chuť). Celý Kristus je přítomný v každé ze dvou podob Nejsvětější svátosti. Jenomže po odtržení od církve Martin Luther odmítl katolické učení o transsubstanciaci a nahradil je vlastní teorií konsubstanciace, čili přesvědčením, že po konsekraci je stejně tak substance chleba jako i těla Kristova, substance vína a Kristovy krve. Ještě jinak učili své stoupence Kalvín a Zwingli, kteří – pokud jde o proměnění – odmítali „kompromis“, který nabízel Luther, a připouštěli pouze duchovní přítomnost Krista v podobách chleba a vína.
Všichni tři se shodovali v tom, že je třeba odmítnout katolickou nauku o svátostném kněžství. Dá se říci, že je to logický důsledek toho, že odmítli katolické učení o obětním charakteru mše svaté. Jestliže není oběť, není zapotřebí obětník. Podobně jak pro mnoho učedníků z evangelia (srov. Jan 6,60), byla rovněž pro Luthera, Kalvína a další příliš těžká Kristova nauka o Eucharistii, jejímž uchovávatelem byla a je katolická církev.
Co je to čistota?
Reformace se rozhodujícím způsobem přičinila také o sekularizaci (zesvětštění) instituce manželství, a to prostřednictvím odmítnutí jeho svátostného charakteru. V tomto ohledu byl průkopníkem rovněž Martin Luther. Jak zdůrazňují odborníci, kteří se zabývají tímto hlediskem učení tvůrce protestantské reformace, Lutherův pohled na manželství byl ve velké míře pochodní jím vedeného boje s celibátem a s řeholními sliby. S tím je zase spojeno Lutherovo specifické chápání ctnosti čistoty.Počínaje rozpravou De votis monasticis (O slibech řeholních) z roku 1521, zaměřenou na katolické řády, Martin Luther stále více zdůrazňoval svoje přesvědčení, že sliby čistoty skládané řeholníky a řeholnicemi a kněžský celibát jsou popřením Božího plánu, podle něhož mají lidé uzavírat manželské svazky. Podle německého reformátora Kristus v evangeliu nevybízel k životu v celibátu. Následně též Luther nešetřil kritickými slovy vůči mnoha Pánovým svatým, počínaje pouštními Otci („šílení svatí, kteří na poušti chtěli zlomit svoje přirozené sklony“), kteří šli za evangelní radou života v celibátu a v čistotě. V jedné ze svých Tischreden (Hovory u stolu) Luther například vyjadřoval lítost, že svatý Jeroným – jeden z církevních Otců, autor latinského překladu Písma svatého (Vulgáty) „ztratil“ tolik času v zápase s tělesnými pokušeními, místo aby se prostě oženil.
Zajímavé je, že ve svých dřívějších listech (před rokem 1521) se Luther několikrát vyjadřoval pozitivně o boji o zachování ctnosti čistoty v životě křesťana. Potom se ale začal stále radikálněji odpoutávat od své katolické minulosti rovněž v této souvislosti. Na tomto místě je vhodné zopakovat mínění znalce této tematiky, který si všímá, že „pod pojmem čistota Luther nechápe svobodu od vnitřních a vnějších nečistých hříchů, ale rozumí v tomto pojmu svobodu od tělesných pokušení a chtivosti vůbec“ (P. Z. Baranowski). Takto chápané čistoty – jak učil Luther – je možné dosáhnout jenom v manželství. Takže není možné být čistým – učil původce reformace – jako řeholník či řeholnice nebo kněz. Jádro problému totiž spočívalo v tom, že Martin Luther odmítal katolické učení o ctnosti čistoty (panenství) jako „obzvláštní připodobňování se Kristu a jeho panenské Matce, jako nerozdílné a ochotné k oběti odevzdání se Bohu, jako živý důkaz samostatné hodnoty lidské osoby, jako stálou příležitost k praktikování lásky k Bohu, k praktikování úplné caritas“. Místo toho Luther chápal čistotu jako „osvobození od pozemských obtíží a starostí, anebo nanejvýš jako možnost lepšího »očekávání evangelia«, čímž Luther – jak se zdá – rozumí především kazatelské působení“ (P. Z. Baranowski).
V koncepci německého reformátora je čistota chápána jako dar Boha, který vylučuje spolupůsobení ze strany člověka. V tomto smyslu je to pokračování Lutherova učení o ospravedlnění člověka pouze skrze milost (sola gratia), bez ohledu na lidské skutky, které přece jsou – jak učí svatá církev – odpovědí člověka na působení milosti. Odrazem takového pohledu jsou pohrdavé Lutherovy úvahy (viz výše) o boji svatých Páně s tělesnými pokušeními.
Konec s nerozlučitelností manželství jako svátostí
V kázání z roku 1519 věnovaném manželství Martin Luther zmínil tři dobra plynoucí z manželství: fides (víra), proles (potomstvo) a sacramentum (svátost). S tím, že on ten poslední termín chápe pouze ve smyslu obrazném, metaforickém. Podobně jako polití vodou ve chvíli křtu znamená milost, tak i stav manželský je svátostí, čili „vnějším znamením spojení v Kristu lidské i božské přirozenosti“. Tímto způsobem – jak píše německý reformátor – svátostný charakter manželství ve smyslu dogmatickém nepřišel vůbec v potaz, ale byl jasně zpochybněn.
K definitivnímu odmítnutí katolického učení o svátostech, tedy i svátosti manželství, došlo u Luthera v roce 1520 v traktátu De captivitate Babylonica (O otroctví babylonském). Ve stejném textu tvůrce reformace nejenom vypověděl poslušnost papeži a biskupům, ale také odmítl učení církve od apoštolských dob, že manželství jako svátost je příčinou a ne pouhým označením Boží milosti. Od roku 1520 je to v učení Martina Luthera – a potom mezi dalšími pokoleními jeho učedníků – úplně naopak: manželství je jen symbolickým znamením Boží milosti, a ne její příčinou v životě manželů. To je základní rozdíl.
Neboť důsledkem odmítnutí pravdy o svátostném charakteru manželství mizí v protestantské perspektivě pravda o nezrušitelnosti manželství. „Objektivní manželské právo se mění na subjektivní věc svědomí, opřen o ni si může konečně každý sám udělit dispens.“ (P. Z. Baranow ski) V každém případě Martin Luther ochotně uděloval nejrůznější dispense, což mu ve stejné době nepřekáželo kritizovat papeže („služebníka Antikristova“ podle původce reformace), že dělal totéž s odvoláním na moc svěřenou svatému Petrovi a jeho nástupcům Kristem. Podobně jako v případě rozhodnutí jednou osobou, která kniha Písma svatého je kanonická a která ne, tak i v tomto případě měl Luther pohotově vysvětlení: „Co papež přiznává kvůli penězům, to my užíváme z vůle Boží!“
Ve svých různých spisech publikovaných po roce 1520 (často to bývala sepsaná kázání) a věnovaných různým hlediskům manželství, Luther například učil, že cizoložství, a třeba „známky cizoložství“ jednoho z manželů jsou dostačující příčinou k rozhodnutí o rozvodu a uzavření nového manželského svazku. Jak napsal znalec tematiky manželství v nauce německého reformátora: „Takovým učením Luther přerval starou křesťanskou tradici a otřásl budovou nenarušitelnosti manželství.“ (P. Z. Baranowski)
Dispens pro bigamii
Dispense udělované Martinem Lutherem neměly pouze charakter všeobecných nařízení. Vztahovaly se rovněž na konkrétní případy. Jeden z nejznámějších se týkal hesenského hraběte Filipa, který se s tvůrcem reformace radil, zda může vstoupit do nového manželského svazku bez rozchodu se svou dosavadní manželkou. Luther hraběti udělil své dispense k bigamickému svazku, protože rozvod považoval za horší než polygamii (v tomto případě bigamii). Odvolával se přitom na knihy Starého zákona a na popsané mnohoženství patriarchů a králů Izraele v nich. Ale sám nebyl zcela přesvědčen při této argumentaci, když v dopise Filipovi Hesenskému v roce 1540 radil, aby svůj bigamický sňatek z ohledů na své poddané před nimi pokud možno utajil: „Nutná lež, pomocná lež, žádná z těch lží není zaměřena proti Bohu (...). K jaké to může vést škodě, když se pro větší dobro a majíce na zřeteli církev křesťanskou spáchá dobrý, velký podvod?“
Proslulý humanista Erasmus Rotterdamský, který byl (víceméně oprávněně) podezříván ze sympatií k protestantské reformaci, kousavě poznamenal: „Někteří nazývají reformaci tragédií, já ji zase nazývám komedií, protože všechno jako v komedii končí manželstvím.“ Autor Chvály bláznovství se tímto způsobem mohl vyjádřit nejen k záležitosti bigamie hesenského hraběte, kterou Luther akceptoval, ale i k soukromému životu reformátora samého, který se v červnu roku 1525 oženil s bývalou řeholní sestrou Kateřinou von Bora.
Jak už bylo zmíněno, rozhodujícím krokem, který Martin Luther učinil směrem k sekularizaci manželství čili ke zbavení manželství sakrálního charakteru, bylo jeho odmítnutí katolického učení o svátosti manželství. Druhá „zásluha“ německého reformátora v tomto oboru spočívala v tom, že odmítaje autoritu hierarchické církve, a tím tedy i kanonické právo, Luther předával světské vládě (státní) všechny záležitosti týkající se regulace práva manželského. Už v roce 1521 psal: „Ius matrimonii ad evangelium pertinet.“ (Manželské právo nijak nepatří do evangelia.) V traktátu publikovaném roku 1530 Von Ehesachen (O věcech manželských) tvůrce reformace psal: „Nikdo nemůže popřít, že manželství je záležitostí světa, jako oblečení a jídlo, dům i hospodářství, a že je poddáno světské vládě.“ V dalších letech se toto konstatování v jeho dopisech a kázáních objevovalo pravidelně.
Zesvětštění instituce manželství, čili tzv. civilní manželství a rozvody, zavedla do evropského zákonodárství Francouzská revoluce a potom Napoleon. Je třeba však brát v úvahu, že to bylo pokračování procesu započatého záležitostí Martina Luthera v době reformace.
Svatý papež – Ján Pavl II. o manželství
Zakončeme tento text něčím pozitivním, čili připomenutím katolické nauky o svátosti manželství, která v něm nevidí – jak to chtěl Luther – „záležitost světa“ srovnávanou s jídlem nebo zemědělským hospodářstvím, ale spatřuje ve svátostném manželství setkání tří osob: dvou manželů a Krista posvěcujícího jejich svazek. Svatý Jan Pavel II. v homilii pronesené k manželům 4. června 1991 v Łomži to připomínal a hovořil takto: „Kristus, Dobrý Pastýř, stojí mezi mužem a ženou v té veliké svátosti, skrze kterou se stávají mužem a ženou a následně rodiči svých dětí: otcem a matkou. Ten, který učí: »necizolož«, je Dobrým pastýřem: Pastýřem lidské lásky, kterou chce učinit krásnou, trvalou, věrnou, nerozdělitelnou. Jestliže si vzájemně slibujete, »že tě ne opustím až do smrti«, tak On, Dobrý pastýř, se ve svátosti stane nejvyšším Ručitelem vašich slibů. Svátost je pramenem morální síly pro člověka, pro muže a ženu, aby oba plnili své sliby. Aby se nedali svést žádnou módou. Je jenom třeba vytrvale spolupracovat s milostí svátosti manželství. Je třeba ji stále obnovovat!“
(Pokračování)
Z Miłujcie się! 5/2016 přeložila -vv-