Vatikán. Milosrdenství, nová etika a křesťanská antropologie. Nad tímto tématem se zamýšlejí účastníci letošního plenárního zasedání Papežské rady Cor Unum, které dnes přijal Benedikt XVI. Toto tematické spojení zrcadlí provázanost lásky a pravdy, či – chceme-li – lásky a víry, upozornil Svatý otec a pokračoval: Křesťanský étos totiž získává svůj smysl ve víře jako „setkání „ s Kristovou láskou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.
„Z tohoto dynamického vztahu mezi vírou a láskou bych chtěl vyjít při úvaze nad bodem, který bych nazval prorockým rozměrem, jejž víra vštěpuje lásce. Evangelium přijímané s vírou vtiskuje lásce její typicky křesťanskou formu a utváří principy jejího rozlišování. Křesťan – a zejména ten, který pracuje v charitativních organizacích – se musí řídit principy víry. Skrze víru dospíváme k „Božímu pohledu“ a nalézáme plán, který s námi Bůh má. Nový pohled na svět a na člověka, který získáváme vírou, je správným měřítkem při hodnocení projevů lásky také v současné době.“
Pokud člověk v dějinách nehledal plán, připravený Bohem, stal se obětí civilizačních pokušení, která ho nakonec zotročila. V posledních staletích se ideologie, velebící národ, rasu, či sociální třídu, projevily jako skutečné modloslužebnictví. Totéž můžeme říci o nespoutaném kapitalismu s jeho kultem zisku, jehož důsledkem jsou krize, nerovnost a chudoba. Dnešní člověk stále více sdílí všeobecné vnímání nezcizitelné důstojnosti každé lidské bytosti, vzájemné závislosti a zodpovědnosti. Takovýto postoj prospívá skutečné civilizaci – civilizaci lásky, zdůraznil Benedikt XVI.
„Na druhé straně také v naší době naneštěstí existují stíny, které zatemňují Boží plán. Míním tím zejména tragickou antropologickou redukci, která znovu přivádí na scénu starý materialistický hedonismus, ke kterému však připojuje nové „technologické prométheovství“. Ze spojení materialistického pojetí člověka a překotného technologického rozvoje povstává ze své podstaty ateistická antropologie. Jejím předpokladem je zredukovat člověka na souhrn autonomních funkcí, mysl zjednodušit na mozek a lidské dějiny omezit na jedincovu dráhu seberealizace. To vše bez ohledu na Boha, vlastní duchovní rozměr a nadpozemský horizont. Z pohledu člověka, zbaveného své duše a tím i osobního vztahu se Stvořitelem, se to, co je technicky možné, stává rovněž morálně přípustné. Jakýkoliv vědecký pokus je přijatelný, každá demografická politika povolena, veškerá manipulace oprávněna. Nejzákeřnější léčkou tohoto myšlenkového proudu je nepochybně jeho absolutizace člověka. Člověk chce být ab-solutus, tedy vyvázaný z jakéhokoliv svazku a každého přirozeného řádu. Vznáší nárok své nezávislosti a domnívá se, že jeho štěstí spočívá výlučně v sebepotvrzení. Člověk popírá svou přirozenost. Existuje pouze jako abstraktum, které si pak pro sebe nezávisle volí něco na způsob přirozenosti. Jde o rozhodné odmítnutí stvořenosti člověka a jeho synovství. Jeho důsledkem je dramatická osamělost.“
Víra a zdravé křesťanské rozlišování nás vyzývají, abychom věnovali pozornost této etické problematice, poukázal dále Benedikt XVI. Spolupráce s mezinárodními organizacemi na poli lidského rozvoje je správná, avšak nesmí vést k tomu, že budeme nad vážností těchto ideologií zavírat oči, připomněl papež. Povinností pastýřů církve, která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3,15), je varovat před těmito odchylkami jak katolické věřící, tak každého člověka dobré vůle a přímého rozumu.
„ Tyto odchylky jsou totiž pro člověka negativní, jakkoliv se odívají do převleku dobrých úmyslů jménem domnělého pokroku, či domnělých práv nebo údajného humanismu. Jak se má křesťan stavět vůči této antropologické redukci? (...) Zajisté svou kritickou bdělostí. Rovněž tím, že bude odmítat financování či spolupráci, které by přímo nebo nepřímo podporovaly činy a projekty v rozporu s křesťanskou antropologií. Také však svým kladným příspěvkem - církev se vždy zasazovala o podporu člověka podle Božího plánu – v jeho celistvé důstojnosti a v úctě k jeho dvojí dimenzi, vertikální a horizontální. Rovněž činnost církevních institucí tedy směřuje tímto směrem. (...) Lidská bytost není izolovaným jedincem nebo anonymním prvkem kolektivu, nýbrž jedinečnou a neopakovatelnou osobou, niterně usměrňovanou vztahovostí a socializací. Církev proto zdůrazňuje svůj zásadní souhlas s důstojností a krásou manželství, které je výrazem věrného a plodného spojení muže a ženy. Nesouhlas s filosofiemi typu gender odůvodňuje církev skutečností, že reciprocita muže a ženy je vyjádřením krásy přirozenosti, zamýšlené Stvořitelem,“
uzavřel Benedikt XVI. svou promluvu při dnešní audienci pro Papežskou radu Cor Unum.