XIII. kapitola
NÁBOŽENSKÁ SVOBODA, KOLEGIÁLNÍ ROVNOST, EKUMENICKÉ BRATRSTVÍ
Co bylo příčinou toho, že se brány pekla právě nyní rozlily z břehů a došly ve své drzé opovážlivosti až tak daleko? Dějiny Církve probíhaly vždy bouřlivě a neklidně z důvodů pronásledování, herezí, konfliktů se světskou mocí a v některých dobách i vinou bezuzdného života části kléru, ba dokonce i samotných papežů.
Tentokrát se zdá být krize Církve hlubší, neboť se dotýká samotné víry. Modernismus s nímž jsme se střetli, totiž není hereze jako každá jiná, nýbrž souhrn všech herezí. Pronásledování nepřichází pouze z vnějšku, ale i z nitra svatyní. Pohoršení odpadlého nebo neřestného kléru hrozí, že se stane trvalým, institucionalizovaným jevem v Církvi. Najatí pastýři, kteří vydávají své ovce vlku jsou zahrnováni poctou.
Neustále mi vyčítají, že se na vývoj věcí dívám z jakési příliš kritické samolibosti a vidím ze svého pohledu špatně vše, co je vcelku úplně logické a nutné. Ale sám papež, který byl duší druhého vatikána poukazoval vícekrát na rozklad o němž s obavami mluvím. Dne 7.pros. 1969 řekl Pavel VI.: „Církev se nalézá v tuto chvíli ve stavu neklidu, sebekritiky a můžeme dokonce říci ve stavu sebezničení. Je to určitý vnitřní převrat plný napětí, jako by Církev ubíjela sama sebe.”
V následujícím roce připustil: „V četných oblastech nám koncil dosud nepřinesl vnitřní pokoj nýbrž spíše vyvolal nepokoj a problémy, které neprospívají zesílení Božího království v Církvi a v lidských duších.” Potom přišel poplašný výkřik ze dne 29. června 1972 na svátek sv.Petra a Pavla: „Dým Satanův se dostal skrze nějakou trhlinu do chrámu Božího: Neustále propukají pochybnosti, nejistota, nepokoj, rozbroje, konflikty . . .do našeho svědomí pronikly pochybnosti.”
Co je to za trhlinu? Můžeme s jistotou stanovit okamžik jejího vzniku, rok 1789 a uvést její jméno – revoluce.
Svobodozednářské a antikatolické principy francouzské revoluce potřebovaly dvě staletí, aby pronikly do hlav duchovenstva a do hlav těch, kteří nosí mitry. Dnes toho bylo dosaženo; taková je skutečnost; a to je důvod, proč vy znepokojení katolíci, jste bezradní. Tyto skutečnosti musíme mít před očima, abychom jim mohli uvěřit, neboť jinak bychom museli takové opovážlivé tvrzení mít a priori za nemožné, pro neslučitelnost s charakterem Církve, která je přece podporována Duchem Božím.
V jednom proslulém textu napsaném v r. 1877 nechává Msgre Gaume 1 revoluci, aby sama sebe definovala:
„Nejsem to, co se myslí. Mnozí o mně mluví, ale jen velice málo mne znají. Nejsem carbonarismus, ani vzpoura, ani nejsem změna monarchií v republiku, ani nahrazení jedné dynastie druhou, ani přechodné narušení veřejného pořádku. Nejsem vytí jakobínů, nejsem řádění montagristů 2 , ani boj na barikádách, nejsem plundrování, nejsem žhářství ani agrární zákon, nejsem gilotina, ani masové topení. Nejsem ani Marrat ani Robspierre, ani Babeuf ani Mazzini, ani Kosuth. Tito muži jsou mými syny, ale nejsou mnou samotnou… Všechny tyto věci jsou má díla, ony však nejsou já. Všichni tito mužové a události jsou pomíjivé, ale já trvám… Já jsem nenávist vůči každému pořádku, který není ustanoven od člověka a v němž on sám není králem a bohem”.
Zde máme klíč pro požadavek ke „změnám” v Církvi. Zde jde navíc o to, aby se božská instituce, nahradila institucí lidskou. Člověk vytlačuje Boha.
Chce se dostat nade všechno, všechno počíná a končí s ním, jemu se vše vrhá k nohám.
Pavel VI. definoval ve své závěrečné řeči na konci koncilu tento obrat a změnu následujícím způsobem: „Laicistní a profánní humanismus se nyní ve své strašné podobě v jistém smyslu postavil proti koncilu… Náboženství Boha, který se stal člověkem, se ocitlo v konfrontaci s náboženstvím člověka, (neboť takovým je), který se učinil Bohem. Co se to děje? Je to střetnutí, boj nebo prokletí? Bylo nebezpečí, že by se tak mohlo stát. Avšak k tomu nedošlo.”
K tomu ihned připojil, že i přes tyto hrozné výzvy nedojde k žádnému střetu, k žádnému anathematu. Bohužel! Tím, že koncil projevil „bezmeznou sympatii k člověku”, kterou tento koncil tak zdůraznil, porušil svou povinnost, aby s pevností připomínal to, že mezi těmito dvěma postoji není žádný kompromis možný; ano, promluva na závěr koncilu zdá se dávala znamení ke startu toho, co dnes skutečně vidíme každý den:
„ Vy moderní humanisté, kteří jste se oprostili od víry v transcedenci nejvyšších věcí přiznáváte koncilu přinejmenším tuto zásluhu a dovedete cenit si náš nový humanismus! I my máme a to víc než-li kdo jiný, tento kult člověka!”
A potom jsme slyšeli ze stejných úst věty, které toto téma dále rozvíjely: „Lidé jsou ve své podstatě dobří, řídí se rozumem, pořádkem a obecným blahem.” (Poselství pro den míru 14. 11. 1970). „Křesťanství a demokracie mají podstatné principy společné: úcta k důstojnosti a hodnotě lidské osoby… všestranný rozvoj člověka.” (Manila, 20.11.1970).
Není to ale otřesná paralela, když přece demokracie, tento specifický laicistní systém vůbec nebere na vědomí, že člověk je vykoupené dítě Boží, jediný aspekt, který propůjčuje člověku jeho důstojnost? Úroveň důstojnosti a hodnoty člověka z pohledu křesťanů jednoznačně není stejná jako z pohledu nevěřících.
Papežské poselství se stávalo den ze dne světštější. V Sydney jsme slyšeli 3.12. 1970 k našemu překvapení následující tvrzení:
„Nemůžeme si již dovolit izolaci, nadešla hodina velké solidarity mezi lidmi navzájem, aby byla založena sjednocená a bratrské světové společenství .” Mír mezi všemi lidmi jistě, ale katolíci již nepamatují na slova Kristova: „Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne jako svět vám dává, já vám dávám.” (Jan 14,27) Zdá se, že pouto
spojující zemi s nebesy je přetrženo. „Nacházíme se přece v demokracii! To znamená, že lid poroučí, že moc vychází z lidu, z takového jaký je.” (Pavel VI. 1. 1. 1970). Ježíš ale řekl Pilátovi: „Neměl bys nade mnou moci žádné, kdyby ti nebyla dána shůry.” (Jan 19,11) Veškerá moc přichází od Boha a ne od množství, i když se volba děje volebním systémem. Pilát byl reprezentant jistého pohanského národa a přesto nemohl dělat nic bez dopuštění nebeského Otce.
A tak pronikla demokracie do Církve. Nové kanonické právo ukazuje, že moc spočívá v „lidu Božím”. Tyto tendence, tzv. báze podílení se na moci se nachází ve všech nově zavedených institucích: V synodách, biskupských konferencích, kněžských nebo duchovních radách, římských komisích, národních komisích, odpovídající zařízení jsou také v řeholních společnostech.
A demokratizace učitelského úřadu! Ta je smrtelným nebezpečím pro miliony bezmocných a otravovaných duší, kterým již nepřichází na pomoc lékař, protože byla zničena účinná síla, kterou byla kdysi osobní učitelská moc papeže a biskupů obdařena. Nastolte dnes nějakou otázku týkající se víry nebo mravů. Bude předložena jedné z mnohotvárných teologických komisí, která nedojde k žádnému rozhodnutí, protože její členové mají rozdílné názory a používají různé metody. Museli byste si přečíst zprávy o činnosti shromáždění na všech možných úrovních, aby jste poznali, že kolegialita učitelského úřadu způsobila skutečné ochrnutí učitelského úřadu.
Náš Pán nepověřil kolektiv, ale určité osoby, aby pásli Jeho stádce. Apoštolově byli poslušní jeho rozkazu a tak tomu bylo až do 20. století. Museli dojít až do dnešní doby, abychom uslyšeli o Církvi, která se nacházela v neustálém koncilním stavu, o Církvi v trvalé kolegialitě. Následky toho na sebe nedaly dlouho čekat. Všechno upadá a věřící se již v ničem nevyznají.
Na demokratizaci učitelského úřadu zcela přirozeně navazuje demokratizace řízení, odvozená od proslulého hesla „kolegiality”, která je komunistickým, protestantským a progresistickým tiskem ze všech stran přetřásána.
Papežská vláda a biskupská vláda se kolegializuje pomocí kněžských rad, které se dále člení na rady farní a pastorační sestavené z laiků a ty jsou rozčleněny na bezpočet komisí, rad, grémií atd… Nový církevní zákoník je zcela proniknut těmito pojmy, papež je zde definován především jako hlava biskupského kolegia. Můžeme zde rozpoznat učení, které bylo dáno na vědomí již v konstituci Lumen gentium a podle nějž kolegium biskupů spojených s papežem má podobně jako on nejvyšší moc v Církvi a to běžnou a trvalou.
To není žádná neškodná změna. Toto učení o dvojité nejvyšší moci odporuje praktickému užívání učitelského úřadu Církve. Stoji v protikladu k definicím I. vatikánského koncilu a encykliky Lva XIII. Satis cognitum? Papež jediný má nejvyšší moc v Církvi a sdílí ji jen tehdy, když uzná za vhodné a to pouze za mimořádných okolností. Pouze papež jediný má právní moc, která se rozprostírá po celém světě.
Zažíváme tedy omezování svobody papeže a právě to je revoluce! Fakta dokazují, že nemáme dočinění se změnami, které nemají praktické následky. Jan Pavel II. je první papež, který byl skutečně postižen těmito reformami. Ve vícero konkrétních případech musel pod tlakem biskupských konferencí své rozhodnutí vzít zpět! Holandský katechismus dostal nakonec v milánské diecézi imprimatur bez toho, aby byly provedeny změny požadované kardinálskou komisí. Totéž se stalo s kanadským katechismem a ohledně toho jsem slyšel v Římě jisté hlasy říkat: „Co chcete dělat proti biskupským konferencím?”
Nezávislost získaná konferencemi se ukázala také ve Francii u příležitosti vydání katechismu. Nové kapesní vydání odporuje téměř ve všech bodech apoštolskému napomínacímu listu Catechesi tradende 4 . U příležitosti návštěvy ad limina francouzských biskupů v r. 1982 nechal papež uspořádat katechesi, v níž veřejně odmítl udělit tomuto katechismu svůj souhlas. Promluva Jana Pavla II. na závěr této návštěvy však vykazuje všechny známky kompromisu, díky nimž biskupové ve svých zemích opět pozvedli zpět své hlavy a mohli pokračovat ve své ničivé opovážlivosti. Projev kardinála Ratzingera v Paříži a v Lyonu ukazuje zřetelně, že Řím neudělil žádný souhlas a právo k zavádění nové pedagogiky a vyučování, že se ale Svatý stolec musel omezit na nátlak ve formě rad a upozornění místo potřebného vydání příkazu a pokud je to nutné i odsouzení, jak papežové jakožto strážcové Depositum fidei vždy dělali, aby se věci vrátily do správných kolejí.
A biskup, jehož jurisdikce se takovým způsobem zjevně rozšiřuje je však ze své strany také obětí kolegiality, která ochromuje jeho vládu v jeho diecézi. Kolik úvah – a velice poučných – na toto téma již biskupové přinesli. Teoreticky může biskup v početných případech jednat proti votu biskupské konference, dokonce snad proti většině, pokud votum nepodléhá schválení Svatého Stolce. Přesto se to však v praxi ukazuje jako nemožné. Ihned po skončení setkání bývají sekretářem zveřejněny závěry usnesení. Jsou známy všem kněžím i věřícím a média to podstatné z nich zveřejňují. Který biskup by se mohl těmto závěrům vzepřít bez toho, aby tím ukázal, že je jiného mínění než shromáždění a bez toho, aby okamžitě viděl některé revoluční duchy stavět se proti němu, kteří budou vyzývat společnost proti němu.
Biskup je zajatec kolegiality, která měla při svém založení být jen poradní organizací, organizací pro společnou práci, ale ne organizací s rozhodovacím právem. Dokonce ani v jednoduchých věcech již není pánem ve svém vlastním domě. Když jsem krátce po koncilu vizitoval naše pobočky, přivítal mne jeden brazilský biskup, který mne přišel přivítat na nádraží a řekl mi: „Nemohu Vás přijmout v biskupském paláci, ale nechal jsem pro Vás připravit byt v chlapeckém semináři.”
Osobně mne tam zavedl. V domě vládl veliký neklid, všude na chodbách jsem viděl mladé hochy a mladá děvčata. „Tito hoši jsou seminaristé?” zeptal jsem se. „Bohužel nikoliv! Věřte mi prosím, že nejsem s přítomností všech těchto mladých lidí v mém semináři srozuměn. Ale biskupská konference rozhodla, že od nynějška musíme ve svých domovech pořádat denně katolické akce. Lidé, které zde vidíte jsou zde na osm dní. Co mám dělat? Nemohu to dělat jinak než ostatní.”
Moc, která byla na základě Božího práva propůjčena jistým jednotlivým osobám, aby se umožnilo papeži nebo biskupům jednat, byla zabavena ve prospěch jakési korporace, jejíž moc se stále více posiluje.
Nyní mi můžete namítnout: Biskupské konference zde přece nejsou od nynějška; Pius X. takové aproboval již na počátku století.
To je správně, ale tento svatý papež jim dal definici, která jejich existenci ospravedlňovala: „Jsme přesvědčeni, že biskupské sbory mají
pro zachování a rozvoj Božího království ve všech regionech a provinciích nejvyšší význam. Když biskupové, strážcové Božích věcí, tímto způsobem spojí své poznatky, bude možné, že nejen budou lépe vnímat potřeby svých diecézanů a vyberou pro ně vhodné prostředky spásy, nýbrž že se také zástupy věřících, které dosud stály odděleně, těsněji spojí.”
Nešlo tedy o instituci, která má stejný charakter jako státní orgány a která vydává rozhodnutí, která jsou závazná pro její členy. Ani nebyl nikdy zaveden takový druh výukového kongresu, který by ve svých jednotlivých laboratořích rozvíjel výzkum.
Dnešní biskupské konference se podobají parlamentu, jehož exekutivní orgán je stálá rada francouzského episkopátu. Biskup se podobá více nějakému prefektovi nebo jak se říká v současné terminologii komisařem republiky, než papežem k vládě diecéze pověřený nástupce apoštola.
V těchto shromážděních bývá hlasováno. Hlasování jsou dokonce tak početná, že se v Lurdech musel instalovat elektronický hlasovací systém. To vede nevyhnutelně k vytváření stran; jedno od druhého se nedá oddělit. A strany znamenají štěpení. Když se regulérní vláda při svém pravidelném úřadování nedohodne na společném postupu je bezmocná.
Zavedení kolegiality vedlo k zjevnému oslabení účinnosti, a to tím víc že Duchu svatému se skrze shromáždění snáze odporuje a je jím pohrdáno, než skrze jedinou osobu. Když jsou osoby odpovědné, jedná se, mluví se, i když mnozí mlčí. Při shromáždění rozhoduje počet, ale počet nevytváří pravdu.
Počet také nevytváří účinnost, jak můžeme konstatovat po dvaceti letech kolegiálního systému a jak jsme také bez těchto zkušeností museli předvídat. Již před dávným časem vyprávěl bajkař, že „tak mnohé kapituly, takovým způsobem sněmují pro nic”. Bylo to nutné přijmout politickou formu vlády, při nichž se rozhoduje volebním způsobem, protože oni již nejsou suverénními vladaři? Církev má nesmírnou výhodu že ví, co musí dělat, aby rozšířila nebeské království. Její čelní představitelé byli ustanoveni.
Kolik času se ztrácí tím, aby se vypracovala společná prohlášení, která nejsou uspokojivá, protože se musí vzít v potaz také to nebo ono mínění! Jak neuvěřitelně mnoho cest je nutno vykonat k tomu, aby se sešly nejrůznější komise, podkomise k společným poradám a přípravným sezením. Mgr. Etchegaray 5 řekl v Lurdech při závěrečném shromáždění v r.1978: „Člověk již neví, kde mu hlava stojí.”
Následek toho je, že síly odporu Církve proti komunismu, herezím, nemorálnosti se značně zmenšily. Právě to chtěli její nepřátelé a proto na koncilu a také po něm tak mnoho podnikli, aby Církev tlačili na cestu demokracie. Když se věci pozorují takto, vidíme že hesla revoluce silou pronikla do Církve Boží: Svoboda je shora popsaná náboženská svoboda, která zanesla omyly do práva, rovnost je kolegialita s jejím zničením osobní autority, autority Boží, papeže a biskupů – zákon počtu. A konečně bratrství – to je ekumenismus.
Těmito třemi slovy byla uskutečněna revolucionářská ideologie „zákona a proroků” z r. 1789. Modernisté dosáhli svého cíle.