Michal Semín pokračuje v úvahách o významu fatimského poselství pro naši dobu a nabízí odpověď na otázku, proč moderní papežové v otázce zasvěcení Ruska selhali.
„Nakonec moje Neposkvrněné Srdce zvítězí.“ Tato útěšná věta uzavírá dosud známý text fatimského tajemství. Opět se zamýšlíme nad poselstvím z nebes a vstupujeme do jedné z důležitých interpretačních rovin novodobé historie. Protože však proroctví z Fatimy stále ještě zcela naplněno není, netýká se jen naší nedávné minulosti, ale i naší bezprostřední budoucnosti.
V roce 2017 uplyne právě sto let od začátku oněch pozoruhodných událostí z portugalského Cova da Iria a dalších míst těchto přirozeně nevysvětlitelných událostí. Může být toto stoleté výročí pro nás nějak významné? Rozhodně ano.
Přišel čas zasvětit Rusko
Panna Maria poprvé vyzvala k slavnostnímu zasvěcení Ruska papežem a dalšími biskupy jejímu Neposkvrněnému Srdci 13. července 1917. Jen tak se prý svět vyhne dalším pohromám, válkám a trestům za prohlubující se odpad původně křesťanských společností od Božího zákona. 13. června 1929 obdržela již jediná žijící vizionářka Lucie, tou dobou řeholní sestra v klášteře v Tuy, vidění Nejsvětější Trojice a Panny Marie, na něž vzpomíná ve svých pamětech těmito slovy: „Naše milá Paní mi řekla: »Nastal čas, kdy Bůh žádá, aby Svatý otec ve spojení se všemi biskupy zasvětil svět a Rusko mému Neposkvrněnému Srdci. Slibuje přitom, že vás skrze toto zasvěcení zachrání«.“
Přijde zasvěcení pozdě?
29. května 1930 píše sestra Lucie P. Josému Gonçalesovi TJ: „Bůh slibuje, že ukončí pronásledování v Rusku, jestliže Svatý otec bude ochoten vykonat slavnostní a veřejný akt pokání a zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a když nařídí, aby to stejným způsobem učinili všichni biskupové světa, a když Jeho Svatost slíbí, že po skončení tohoto pronásledování uzná a doporučí dříve požadovanou smírnou pobožnost o prvních sobotách.“ Tuto výzvu církevním autoritám zaslal biskup z Leirie tehdejšímu papeži Piu XI. V roce 1931 měla Lucie další zjevení, tentokrát během zdravotního pobytu ve španělském Rianju. Sám Kristus si jí stěžoval, že k požadovanému zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie doposud nedošlo. „Nechtějí vyslyšet mou prosbu. Budou litovat jako francouzský král, ale už bude pozdě. Rusko rozšíří své bludy po světě a ty vyvolají války a pronásledování církve. Svatý Otec bude muset mnoho trpět.“
Proroctví, jež mohlo zachránit krále i celou Francii
Co znamená onen odkaz na francouzského krále? Když 17. června roku 1689 zjevil Ježíš sv. Marii Alacoque své Nejsvětější Srdce, požádal ji: „Sděl nejstaršímu Synu mého Nejsvětějšího Srdce (jednalo se o krále Ludvíka XIV., pozn. MS), že tak, jako obdržel své časné narození skrze úctu a zásluhy mého nejsvětějšího Dětství, tak také svého zrození pro věčnou slávu dosáhne skrze mé nejúctyhodnější Srdce. Mé Srdce chce vládnout v jeho paláci, být zobrazeno na jeho praporu a vytepáno na jeho zbraních, aby získaly vítězství nad jeho nepřáteli a nepřáteli svaté církve. Můj Otec žádá krále k uskutečnění svého plánu, jímž je vybudování chrámu, v němž bude vystaven obraz mého Nejsvětějšího Srdce a zde se mu bude dostávat úcty od celé Francie.“
Svatý stolec je ve věci zasvěcení Ruska nečinný. Před nadpřirozenými prostředky dává přednost světské politice a podbízení se jinověrcům
Ludvík XIV. ani jeho syn toto zasvěcení nevykonali. Ludvík XVI. Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu nakonec zasvětil, nikoli však na královském dvoře, ale ve vězení revolucí zmítané „první dcery Církve“. Právě zde byly nalezeny obrázky Božského Srdce s textem zasvěcení Francie, podepsané královnou Marií Antoniettou, manželkou Ludvíka XVI. Pro záchranu království a Francie coby jedné ze strážkyň víry, však už bylo pozdě. 17. června 1789, tedy přesně sto let ode dne, kdy Ježíš prostřednictvím svaté řeholnice k zasvěcení Francie vyzval, svrhlo ústavodárné shromáždění monarchii a zahájilo éru revoluční hrůzovlády. V roce 1793 král i jeho choť skončili pod gilotinou.
Sto let… Není právě rok 2017 tím rokem, v němž spočívá poslední příležitost uposlechnout výzvy Panny Marie z Fatimy? Pokud ji promarníme, může se pod pomyslnou gilotinou ocitnout celý svět.
Polovičatost Jana Pavla II.
Jak jsme si již řekli, podmínkou odvrácení této zkázy není jen dosud řádně nevykonaný zásvětný akt, ale i šíření úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ani jedno se dosud nestalo. O příčinách selhání v onom druhém případě jsme psali v předcházejícím článku. Proč však doposud nedošlo ani k zasvěcení Ruska? Proti křečovité snaze fatimských revizionistů prokázat opak zde stojí fakt, že žádný ze zásvětných aktů papežů Pia XII. (1942) či Jana Pavla II. (1982 a 1984) nebylo Rusko výslovně zmíněno. V kontextu fatimské výzvy byl zasvěcen celý svět, Rusko však nikoli. Když se sestry Lucie salesián P. Umberto Pasquale ptal, jestli s ní Panna Maria hovořila o zasvěcení světa, sestra Lucie odpověděla: „Ne, Otče Umberto! Nikdy!“, a zopakovala, že její žádost se týkala pouze Ruska. Má to svojí logiku. Tak, jako se bolševické Rusko stalo nástrojem šíření mnohého zla ve světě, tak se má skrze zasvěcení Panně Marii stát pro svět požehnáním.
Proč Jan Pavel II. krátce po zásvětném aktu v roce 1982 prohlásil, že „se pokusil učinit vše, co bylo za daných okolností možné“, kdyby býval učinil přesně to, co od něj Panna Maria požadovala? A proč o dva roky později spontánně připojil k předem připravené zásvětné modlitbě slova: „Osviť zvláště ty národy, jejichž zasvěcení očekáváš“? Co vedlo téhož papeže k tomu, že vykonal další podobné zasvěcení v roce 2000, přestože Vatikán považoval zasvěcení z roku 1984 za definitivní?
V jednom ze svých posledních rozhovorů (1985) pro média sestra Lucie na přímý dotaz novináře ze Sol de Fatima, zda papež splnil očekávání Panny Marie, odpověděla: „Nikoli. Aktu se neúčastnili všichni biskupové a Rusko při něm nebylo zmíněno“.
Vatikánská Ostpolitik vs. Panna Maria
Rusko tedy způsobem, který Panna Maria požadovala, zasvěceno nebylo. Tím si můžeme být zcela jisti. Opět se tedy ptejme – proč? Jeden ze stěžejních důvodů byl zcela jistě politický. Svatý stolec byl pochopitelnou součástí tehdejších geopolitických tahů. Sovětský blok byl programově ateistický a církev v něm byla v menší či větší míře, v závislosti na místních podmínkách, pronásledována. Osmdesátá léta minulého století byla však dobou, kdy se začaly pokládat základy pro globalisty zamýšlenou konvergenci obou systémů a ukončení studené války, respektive rozpuštění východního bloku v důsledně unipolárním „světovém společenství“. Zásvětný akt papeže a biskupů po celém světě působící církve, jímž by bylo sovětské Rusko vystaveno jisté formě exorcismu, by mohl být vnímán jako provokace a projev nepřátelství, jež by mohl vést ke zhoršení životních podmínek věřících ve východním bloku. Ze svědectví řady osob se ví, že stoupenci tzv. vatikánské Ostpolitik na Jana Pavla II. naléhali, aby Rusko v zásvětném aktu zmíněno nebylo. Což se také stalo.
Past falešného ekumenismu
Druhý důvod, možná neméně významný, spočívá v nové církevní politice tzv. ekumenismu. V jejím rámci se činí kroky, jež relativizují dosavadní nárok katolické církve na svou výlučnou totožnost s církví, již Kristus před dvěma tisíci lety založil. Proto se po Druhém vatikánském koncilu přestalo v církevním prostředí hovořit o schizmaticích či hereticích, jež jsou nyní bratry a sestrami jiných křesťanských církví. Dvoutisíciletá praxe, vycházející z přesvědčení, že k jednotě křesťanů je třeba obrácení jinověrců, vzala pastoračně pojatým koncilem za své. Proto dnes papež František hovoří o „smířené různosti“ a tradiční požadavek na návrat nekatolíků do lůna katolické církve je protagonisty takto pojatého ekumenismu považován za faux pas. V souvislosti se zasvěcením Ruska se však hovoří o jeho následném obrácení. Jistě se tím nemyslí jen rozchod ruské společnosti s protikřesťanskou ideologií sovětské éry, ale i uznání papeže ze strany pravoslavných křesťanů za viditelnou hlavu všeobecné církve. Proto je příslib Panny Marie, že se Rusko po vykonání zásvětného aktu obrátí, považován modernisticky orientovanými církevními hodnostáři za prohřešek proti nyní všudypřítomnému ekumenismu.
Svatý stolec je tedy ve věci zasvěcení Ruska nečinný. Před nadpřirozenými prostředky dává přednost světské politice a podbízení se jinověrcům.
Z výroků Panny Marie však víme, že jednou Rusko zasvěceno bude. Hrozí však, že stejně jako v případě předrevoluční Francie, již „bude pozdě“. Než nastane doba skutečného míru, plynoucího z návratu lidstva k zachovávání Desatera, čekají nás nelehké časy. Co vše nám mohou přinést, lze vyčíst z tajemství, jež Panna Maria fatimským dětem svěřila. Z tajemství, o jehož autentické znění se dodnes vedou spory. Ale o tom až příště.