Odmítáš sex ve škole? Do vězení s tebou!

Takový je osud osmi otců, kteří v německém Salzkottenu odmítli posílat svoje děti do hodin sexuální výchovy na místní základní škole a na divadelní představení Mé tělo patří mně. K týdennímu pobytu za katrem byli odsouzeni poté, co nezaplatili tzv. kající peněžitý trest (Bussgeld). Německý stát pohlíží na děti, alespoň po dobu jejich povinné školní docházky, jako na svoje vlastnictví. Rodiče jsou ve výchově dětí státu podřízeni a běda jim, když se s jeho oficiální ideologií dostanou do sporu. Různou podobu a míru perzekuce (peněžité tresty, tresty odnětí svobody, odebírání dětí do státem řízené kolektivní výchovy) poznaly v Německu již desítky rodin, v nichž jsou děti vzdělávány svými rodiči.

Mezinárodně nejznámější je případ Melissy Busekrosové z roku 2007, jež byla odvlečena skupinou 15 uniformovaných policistů ze svého domova a po dobu 3 měsíců držena v „náhradní rodině“, aniž by bylo jejím rodičům oznámeno, kde tato rodina žije. Melissu směli navštěvovat pouze jednou týdně, ale jen na půdě státního úřadu pro děti a mládež. Do své rodiny se Melissa vrátila až díky úspěšné mezinárodní kampani na její podporu.

Vláda, v jejímž čele stojí křesťanská demokratka, tedy pokračuje v politice hitlerovského režimu, jenž předválečné preceptorské vyučování zakázal a nařídil všem dětem Říše povinnou školní docházku. Navzdory existujícím překážkám však zájem o domácí vzdělávání v Německu roste. Přes 40 rodin zde vede soudní spor s úřady o to, zda smějí učit svoje děti svépomocí. V jejich neprospěch vynesl Německý ústavní soud rozsudek, v němž se uvádí, že stát má oprávněný zájem na tom, aby zabránil vzniku skupin, žijících odlišně od většinové společnosti. Nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu vedla k žalobě u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v níž se uvádí, že povinná školní docházka oslabuje právo rodičů na výchovu dětí v křesťanském duchu. Iniciátoři žaloby se vyjádřili kriticky i o všeobecné povinnosti německých dětí absolvovat tzv. školní sexuální výchovu. ESLP rozhodl v roce 2006 ve prospěch německého státu, čímž popřel přirozené právo rodičů na mravní a náboženskou výchovu svých dětí.

Sexuální výchova nepatří do škol, ale do rodiny. Na tom nic nemění ani fakt, že mnozí rodiče povinnost poučit své děti v oblasti šestého Božího přikázání zanedbávají. Ovšem jen proto, že někteří v této věci selhávají, není ještě nutné, aby byly všechny děti POVINNY účastnit se výuky, v níž se stále častěji hovoří o přijatelnosti či vhodnosti předmanželského sexu, technice užívání antikoncepčních prostředků či potřebě osobní i společenské tolerance k deviantním formám sexuálního života. Moderní formy kolektivní sexuální výchovy hraničí s pedofilií a učitelům, kteří ve výuce sexuální výchovy nacházejí potěšení, se raději zdaleka vyhýbejme.

Nejlepší formou sexuální výchovy je dobrý příklad rodičů. Tam, kde se rodiče navzájem ctí a jsou jeden druhému oporou i v dobách nelehkých, tam se vytvářejí i dobré předpoklady pro zdravý vztah chlapců k děvčatům a obráceně. Rodiče, jejichž lože není místem ke vzájemnému sebeukájení, nýbrž k vzájemnému sebedarování otevřenému početí, dávají svým již narozeným dětem příklad velkodušnosti a radosti z daru lidského života. Jen v tomto kontextu je vhodné v pravý čas (dnes vzhledem k okolnostem dříve než tomu bylo u starších generací) poučit děti o tom, jak takový lidský život vzniká.

Rodiče by si neměli tuto svoji povinnost a z něho plynoucí právo státem odejmout. A to i za cenu, kterou dnes platí stateční otcové v sousedním Německu.