Štrasburk. „Nadnárodní, ale nikoli univerzální zájmy přeměňují demokracie na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Čelit tomuto tlaku je výzva, před kterou vás staví dějiny“ – řekl dnes poslancům Evropského parlamentu Petrův nástupce ve Štrasburku.
Pokud jde o délku pobytu, byla to nejkratší zahraniční apoštolská cesta (trvala 4 hodiny), ale papež František během ní pronesl nejdelší promluvy svého pontifikátu: v Evropském parlamentu a při Radě Evropy. Každá trvala přes půl hodiny.
Evropa vzhlíží k papeži jako orientačnímu bodu v čase naprosté ztráty orientace, poznamenal v krátkém úvodním pozdravu předseda Evropského parlamentu, Martin Schulz. Z obsáhlé a četnými aplausy přerušované promluvy Petrova nástupce vyplynulo, že Evropa ztratí svou duši, pokud se nevrátí k Bohu.
Svatý otec zahájil odkazem k původní zakladatelské myšlence evropského společenství. „Jádrem tohoto ambiciózního politického projektu byla nejenom důvěra v člověka jakožto občana a ekonomický subjekt, nýbrž v člověka jakožto osoby obdařené transcendentní důstojností“, řekl. Prosazovat důstojnost člověka znamená uznávat jeho nezcizitelná práva, kterých nemůže být zbaven z něčí libovůle a tím méně kvůli ekonomickým zájmům, zdůraznil dále papež a varoval před nesprávným chápáním koncepce lidských práv a jejich paradoxním zneužíváním.
„Dnes existuje tendence, která se dožaduje stále širších individuálních – a jsem v pokušení říci individualistických - práv a která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od jakéhokoli sociálního a antropologického kontextu jako nějakou „monádu“, která je stále více necitlivá vůči jiným „monádám“ kolem sebe. K pojmu práva se patrně už nepojí stejně podstatný a komplementární pojem povinnosti, což vede k tomu, že jsou stvrzována práva jednotlivce, aniž by byl brán zřetel na to, že každá lidská bytost se váže k určitému sociálnímu kontextu, ve kterém se její práva a povinnosti spojují s právy a povinnostmi těch ostatních pro dobro samotné společnosti.“
Papež proto vyzval k propojení osobní dimenze lidských práv s dimenzí společného dobra. Jestliže totiž právo každého není harmonicky uspořádáno k širšímu dobru, považuje se nakonec za neomezené a stává se proto zdrojem konfliktů a násilí, dodal.
“Mluvit o transcendentní důstojnosti člověka, tedy znamená dovolávat se jeho přirozenosti, jeho vrozené schopnosti odlišovat dobro od zla, dovolávat se onoho „kompasu“, který je vepsán do našich srdcí a je Bohem vtištěn do stvořeného veškerenstva; znamená především vidět v člověku nikoli absolutno, nýbrž vztahovou bytost. Jedna z chorob, kterou dnes v Evropě vidím jako nejvíce rozšířenou, je samota. Ta je vlastní tomu, kdo je zbaven svazků. Je zřejmá obzvláště u starých lidí ponechaných jejich údělu, ale i u mladých, kteří postrádají opěrné body a příležitosti pro budoucnost; je zřejmá u mnoha chudých, kteří obývají naše města, je vidět v udivených očích migrantů, kteří sem přicházejí hledat lepší budoucnost.“
Tuto samotu nadále vyostřují ekonomická krize a nedůvěra občanů v instituce. Je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a vitalitu. Přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí, soudí papež František.
„K tomu se druží některé poněkud egoistické životní styly charakterizované již neudržitelným blahobytem, často lhostejným vůči okolnímu světu, zejména k těm nejchudším lidem. (…) Ve středu politické debaty převažují technické a ekonomické otázky na úkor autentické antropologické orientace. Lidská bytost riskuje, že bude redukována na pouhé soukolí nějakého mechanismu, který s ní zachází jako s nějakým užitečným spotřebním statkem, takže – jak bohužel často vidíme - jakmile její život v tomto mechanismu už neplní funkci, je bez přílišných zábran skartován jako v případě nemocných v terminálním stádiu, opuštěných a nezaopatřených starých lidí nebo dětí zabitých před narozením.“
Potvrdit důstojnost člověka naopak znamená uznat drahocennost lidského života, který je nám darován bezplatně a nemůže být proto předmětem výměny nebo prodeje, konstatoval papež František a vyzval evropské poslance, aby „se starali o to, co je v národech a lidech slabé.“
„Pečovat o křehkost lidí a národů znamená opatrovat paměť a naději, znamená ujmout se přítomnosti v její nejvíce marginalizované a úzkostné situaci a umět ji pomazat důstojností.“
Jak obnovit naději ve velký ideál jednotné a mírumilovné, tvořivé a podnikavé Evropy, která respektuje práva a uvědomuje si vlastní povinnosti?, tázal se Petrův nástupce po úvodní zevrubné analýze a při odpovědi odkázal ke slavné Raffaellově fresce Athénské školy.
„V jejím středu jsou Platón a Aristoteles. První ukazuje prstem k nebi, ke světu idejí, a mohli bychom říci k nebi, druhý ukazuje rukou dopředu na toho, kdo se dívá, k zemi, ke konkrétní realitě. Zdá se mi, že tento obraz dobře popisuje Evropu a její dějiny, tvořené neustálým setkáváním nebe a země, kde nebe je otevřenost vůči transcendentnu - Bohu, čímž se evropský člověk vždycky vyznačoval, a země představuje jeho praktickou a konkrétní kapacitu čelit různým situacím a problémům.Budoucnost Evropy závisí na znovu objevení vitálního a neoddělitelného spojení těchto dvou prvků.”
Pro papeže Františka je tudíž zcela zásadní minulý odkaz křesťanství, ale také jeho přínos dnešku a budoucnosti. Takovýto přínos není hrozbou pro laicitu států a pro nezávislost unijních institucí, nýbrž obohacením, vyzdvihl.
„Stejně tak jsem přesvědčen, že Evropa, která je s to docenit poklad svých vlastních náboženských kořenů a dovede se chopit tohoto bohatství a potenciálu, tak bude snáze imunní proti mnoha extremismům, které se šíří v dnešním světě také vinou myšlenkového vyprázdnění, jehož jsme svědky na takzvaném Západě. »Nikoli oslavování Boha, ale právě Jeho zapomnění plodí násilí«.“
A svědky takového násilí, nespravedlnosti a pronásledování jsme denně v různých částech světa. Postihuje náboženské menšiny, zejména křesťanské, připomenul.
„Komunity i jednotlivé osoby jsou předmětem barbarského násilí, jsou vyháněny ze svých domovů a své vlasti, prodávány do otroctví, zabíjeny, jsou jim stínány hlavy, jsou křižovány a zaživa upalovány za hanebného mlčení a spoluviny mnohých.”
Mottem Evropské unie je Jednota v různosti, avšak jednota není politická, ekonomická, kulturní či ideová uniformita, pokračoval František. Každý autentický celek ve skutečnosti prožívá bohatost různosti, z níž se skládá: jako rodina, která je tím jednotnější, čím více každý z jejích členů může být beze strachu až do hloubi sebou samým. Osobité zvláštnosti každého jsou na druhé straně bohatstvím v té míře, do jaké slouží všem.
„V této dynamice jednoty-částečnosti vyvstává (…) požadavek chopit se záchovy demokracie evropských národů. Není před námi skryto, že homologační koncepce globalizace postihuje životnost demokratického zřízení. (…)Výzvou nynějšího historického okamžiku je udržovat naživu realitu demokracií, předcházet tomu, aby jejich reálná síla, politický výraz národů byl odstraněn na nátlak nadnárodních, nikoli univerzálních zájmů, které demokracii oslabují a přeměňují na uniformní systémy sloužící neznámým impériím.”
Dát Evropě naději znamená nejenom uznat ústřední postavení člověka, ale zahrnuje také příznivý postoj vůči jeho talentům. Poslední část své promluvy papež věnoval jednotlivým prostředím, ve kterých se lidská nadání formují a do kterých má Evropa investovat.
„První oblastí je určitě výchova, počínaje rodinou, základní buňkou a drahocenným prvkem každé společnosti. Jednotná, plodná a nerozlučná rodina v sobě nese zásadní prvky, jež dávají budoucnosti naději. Bez této kompaktnosti se staví na písku, což má velmi závažné sociální konsekvence.”
Papež dále vyzval k investicím do vzdělání a výzkumu, k ochraně životního prostředí a rozvoji zdrojů alternativní energie. Kromě ekologie přírodního prostředí je potřebná také ekologie člověka, vyzdvihl. Dalším důležitou oblastí je práce, které je nutno navrátit důstojnost a umožnit její slučitelnost s rodinným životem. A konečně je nezbytné společně se vyrovnat s otázkou migrace.
„Nelze tolerovat, že se ze Středozemního moře stává velký hřbitov! (…)Evropa bude s to čelit problematice spojené s imigrací, pokud bude umět přijmout korektní, odvážnou a konkrétní politiku, která pomůže zemím jejich původu v sociálně-politickém rozvoji a k překonání interních konfliktů, jež jsou hlavní příčinou tohoto fenoménu, a nikoli politiku zájmů, jimiž jsou tyto konflikty zvětšovány a živeny. Je nezbytné vypořádat se s příčinami a nejenom s účinky.”
Přičiňte se, aby Evropa opětovně nalezla svou duši, vyzýval papež František v samém závěru. Touto duší je křesťanství, jehož dvoutisícileté dějiny sice nebyly bez konfliktů, omylů a také hříchů, ale vždycky byly živeny touhou budovat skrze dobro.
„Drazí europoslanci, nadešla hodina pro společnou stavbu Evropy obíhající nikoli kolem ekonomie, nýbrž kolem posvátnosti člověka a nezcizitelných hodnot“
PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka v Evropském parlamentu je ZDE
Loučil se papež František s půdou Evropského parlamentu.
Z budovy Evropského parlamentu se papež odebral do přibližně kilometr vzdáleného sídla Rady Evropy, jejímž členy je kromě 28 členských zemí Unie dalších 19 států, např. také Turecko, Ruská federace, Ázerbajdžán, Arménie a Gruzie. Rada Evropy je na Evropské unii zcela nezávislá. V jejím sídle je zaměstnáno 2 tisíce lidí ze všech členských zemí.
Papež v úvodu své promluvy připomněl letošní 65. výročí založení této mezinárodní celoevropské organizace (5. května 1949), jejímž cílem je prosperita a mír v Evropě. „Cesta zvolená Radou Evropy k dosažení tohoto cíle – řekl - spočívá především v prosazování lidských práv, k nimž se pojí rozvoj demokracie a právního státu. Tato snaha je jedním z velkých přínosů, které Evropa nabídla a dosud nabízí celému světu.“ Toto vzepětí přirovnal papež František - s odkazem na italského básníka Klementa Reboru (1855-1957) - k obrazu topolu z jedné jeho básně, v níž opěvuje tento strom vypínající se k nebi díky svým hlubokým kořenům:
„Evropu můžeme v jistém smyslu chápat podle tohoto obrazu. Během svých dějin se vždycky vypínala vzhůru, k novým a ambiciózním cílům, živena nenasytnou touhou po poznání, rozvoji, pokroku, pokoji a jednotě. Avšak povznesení mysli, kultury a vědeckých objevů je možné jedině díky pevnosti kmene a hloubce kořenů, které jej živí. Zmizí-li kořeny, kmen pomalu chátrá, až odumře, větve kdysi vzpřímené a bujné se nakloní k zemi a opadnou. Tady tkví možná jeden z paradoxů, který je izolované vědecké mentalitě nejvíce nepochopitelný, že totiž k cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost, hluboké kořeny a také odvaha neskrývat se před přítomností a jejími výzvami.“
Na jiném místě poukázal Petrův nástupce na vklad, který může křesťanství dnes dát evropskému, kulturnímu a sociálnímu rozvoji v prostředí správných vztahů mezi náboženstvím a společností.
„V křesťanské vizi jsou rozum a víra, náboženství a společnost povolány vzájemně se osvěcovat, podporovat se, a je-li to nezbytné, očišťovat se navzájem od ideologických extremismů, do nichž mohou upadat. Celá evropská společnost nemůže nemít užitek z oživeného spojení obou těchto oblastí jednak proto, aby čelila náboženskému fundamentalismu, který je především nepřítelem Boha, a jednak proto, aby napravovala „redukovaný“ rozum, který zneuznává člověka.“
V tomto duševním postoji – řekl v samotném závěru papež František - zamýšlí Svatý stolec pokračovat ve spolupráci s Radou Evropy, která má dnes zásadní postavení při utváření mentality budoucích evropských generací.
„Jde o to, abychom společně, v plném rozsahu přemýšleli o otevření jakési nové agory, v níž se každá občanská i náboženská instance bude moci svobodně konfrontovat s ostatními a při zachování různosti prostředí a postojů bude oživována výlučně touhou po pravdě a budováním společného dobra. … Je mým přáním, aby Evropa znovuobjevením svého historického odkazu a hloubky svých kořenů, přijetím svojí živé multipolarity a fenoménu dialogizující transverzálnosti opět nalezla onu mladost ducha, který ji učinil plodnou a velkou.“
PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka na Radě Evropy je ZDE
Končil papež František svoje vystoupení na půdě Rady Evropy.
Hned po té se vydal na zpáteční cestu do Říma. Na palubě letadla papež odpověděl na otázky novinářů. K této tiskové konferenci se vrátíme.