Teolog Nicola Bux vysvětluje, proč se hlavní starostí Benedikta XVI. stal „kolaps liturgie“ a proč k obnově formy kultu směřuje diskutované motu proprio o latinské liturgii Summorum Pontificum.
Současná úroveň liturgie brání věřícím, aby znovu prožili zážitek emauzských učedníků: Oči se jim otevřely a oni ho poznali.“ Tím je vysvětleno, o čem je řeč, když se hovoří o špatné liturgii. Citát je z Redemptionis sacramentum Jana Pavla II.
Už je jen málo těch, kteří popírají, že na pole liturgie místo oficiálního dokumentu II. vatikánského koncilu vtrhl zcela neoprávně „duch koncilu“. Dva příklady za všechny: byl odstraněn gregoriánský chorál a latina, jejichž užívání bylo v dokumentu Koncilu označeno jako nejdůležitější „doporučení“. „Jak se to mohlo stát?“ ptají se mnozí. Je to otázka, kterou je třeba ještě vysvětlit.
Skutečnost je taková: Pavel VI. jmenoval Concilium ad exsequendam Constitutionem de Sacra Liturgia, Radu k realizaci konstituce Sacrosanctum Concilium. Realizace dopadla tak, že při srovnání textu a konkrétních aplikací zjišťujeme značné rozdíly. V odstavci 116 stojí: Církev považuje greogoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech čelné místo.
Znamená to, že gregoriánský chorál tvoří s římským ritem jednotu. Vyloučit tento zpěv znamená totéž jako stáhnout někomu kůži ze zad. A to se skutečně stalo. Jako důvod se uvádí, že by to nikdo neuměl. Ale to není pravda. Je řada zpěvů, které lidé umějí zpívat. Proč by mělo být nutné, aby zpěv byl jen v mateřské řeči?
Jedna církev na celém světě
Životopisci uvádějí shodně, jaký vliv má katolicismus na konvertity, jako jsou bl. kardinál Newman, Benson a Chesterton, právě pro univerzalismus latinské liturgie, který i dnes hraje významnou roli, proč anglikáni buší na vrata římské církve.
S gregoriánským zpěvem zmizela i latina. A Sacrosanctum concilium říká v čl. 36 výslovně: Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech. „Přeložit čtení do mateřského jazyka je třeba chápat jako dobrou věc,“ říká Bux. Ale papež dodává, že přítomnost latinských prvků by napomohla dát obřadu univerzální dimenzi, takže ve všech částech světa je pak možno říct: Jsem ve stejné církvi. Měla by se vrátit do orace a eucharistické modlitby. Pavel VI. mezi jiným stanovil, že misály s textem v mateřštině mají být dvojjazyčné, mají tedy obsahovat i latinský text, aby se kdykoliv mohlo přejít k latině a aby kněží nebyli tak náchylní měnit překlad podle vlastních nápadů. Ale nikdo papežova příkazu neuposlechl. V úvodu k Duchu liturgie napsal kardinál Ratzinger: „Zdánlivě to vypadá, jako by všechno bylo v pořádku a obřad probíhal podle předpisů. A ve skutečnosti došlo k modloslužbě. (…) Bůh je degradován ze své úrovně a převeden do kategorií viditelnosti a pochopitelnosti.“ A dále: „Jedná se o kult konaný z vlastní autority (…), svátek, který si dělá samo společenství: tak oslavuje jen samo sebe.“ „Od klanění Bohu se přechází ke konání, ve kterém se společenství točí samo kolem sebe: jí, pije a baví se.“
Domino efekt
„Karikatura božského se projevuje i v sakrálním umění. Na některé moderní kostely je hrůza pomyslet. Úpadek se projevuje i v provozované hudbě, podobně jako když Izraelité zpívali a tančili kolem zlatého telete po způsobu pohanů.“ Ve své vlastní autobiografii (La mia vita) prohlašuje Ratzinger slavnostně: „Jsem přesvědčen, že krize církve, ve které se ocitáme, závisí z velké části na úpadku liturgie.“
„Když navštívíte deset nedělí po sobě různé farnosti, jste svědky deseti různých liturgií. Jestliže „katolický“ znamená „univerzální“, pak tu zřejmě něco nesouhlasí. V encyklice Ecclesia de Eucharistia stojí jasně: Liturgie není soukromé vlastnictví nikoho, ani celebranta, ani společenství.
Don Bux odpovídá: „Minulý týden jsem byl v Paříži. Na požádání jsem sloužil mši svatou v tradičním římské ritu. Kostel byl zcela plný mladých lidí. Farář od svaté Klotildy mi řekl, že u nich se celebruje bez problému v obou ritech. Jak si přeje náš milovaný papež, máme se osvobodit od zhoubného protikladu mezi starým a novým ritem. Slavit v jednom i druhém ritu znamená praktikovat kontinuitu církve.“
Don Bux celebruje za účasti biskupa Mons. Edoardo Aldo Cerrato
Je mnoho těch, kteří by chtěli motu proprio bojkotovat. Příklad za všechny: Biskup Lucia Brandolini řekl novinářům, že zprávu o povolení tradičního ritu oplakal jako „den smutku“. Ve skutečnosti je to den velkého kroku vpřed v ekumenismu: Moskevský patriarcha Alexej II. naopak prohlásil: „Papež udělal správný krok. Všechno to znamená znovu nabytí tradice, která sbližuje křesťany mezi sebou.“
Jak řekl Bux, mezi mladými křesťany vzniklo hnutí pro starý ritus, které stále sílí. „Mnozí mladí se neptají po novém či starém, ale hledají to, kde nacházejí posvátno. A to je důvod úspěchu gregoriánské mše. To je rys nikoliv ideologický, ale ryze duchovní. Je to paradoxní situace. Nový ritus měl přitahovat mládež, ale ona se necítí přitahována. Právě v tradiční mši nacházejí způsob, jak se klanět Pánu. Liturgie, která nestaví na první místo Pána, je fikce. Když kněz recituje eucharistickou modlitbu, která je vrcholem mše svaté, a rozhlíží se přitom po lidech, místo aby upřel zrak na kříž, je každému jasné, že není ve spojení s Pánem, protože k němu není ani obrácen. A má to své důsledky: i věřící jsou roztržití a nikoliv vedeni ke spoluúčasti. „Tam, kde není rozhodující pohled upřený na Boha, všechno ztrácí svou správnou orientaci,“ píše Benedikt XVI.
„Vzhůru srdce, máme je u Pána,“ říkáme, ale neděláme to. Kdyby se kněz díval na kříž nebo na svatostánek, bylo by to pro věřící významné znamení. Tam, kde to už nejde kvůli architektonickým úpravám, při kterých se bouraly vzácné staré oltáře, je třeba alespoň vrátit kříž do středu oltáře před kněze, tak jak to dělá Benedikt XVI.
Nový kostel v San Giovanni Rotondo
Tajemství společenství církve nevzniká tím, že se kněz dívá na lid, nýbrž tím, že všichni se obracejí k Bohu.
A je tu také mlčenlivá lekce Benedikta XVI., který podává svaté přijímání do úst věřících, kteří jsou na kolenou. Podávání na ruku byl dočasný indult, který se bohužel stal pravidlem. Don Bux dodává: „Dnes se stal i svatostánek ‚znamením konfliktu‘. Je zcela pochopitelné, že když není svatostánek ve středu, ztrácí se samotný střed.“ Proto P. Bux radí kněžím: „Vraťte do centra místo svého sedadla svatostánek, a lidem se vrátí víra v Nejsvětější svátost a my kněží se budeme dívat na Pána, kterému vrátíme to místo, jaké mu náleží.“
Annibale Bugnini, nesporný protagonista liturgické reformy, prohlásil kdysi s klidem v L’Osservatore Romano: „Musíme odstranit z našich katolických modliteb a z katolické liturgie všechno, co může vrhat stín na úhelný kámen naší vzájemnosti s našimi odloučenými bratry protestanty.“ To je jeden z důvodů situace, ve které se dnes nachází liturgie a kterou Benedikt XVI. nazval „deformací na hranici únosnosti“. Jak dosvědčil kardinál Ferdinando Antonielli, Bugnini byl fac totum v Conciliu a svou roli sehrálo také šest protestantských expertů, kteří měli mnohem vyšší funkci než jen pouhých pozorovatelů. Je třeba publikovat zápisy sekretáře Annibala Bugniniho k lepšímu pochopení toho, co se vlastně při pokoncilní liturgické reformě stalo.
Kostel sv. Jakuba ve Foligno
Pramen: http://www.cantualeantonianum.com/2010/12/intervista-manifesto-di-don-nicola-bux_21.htm