Profesor sociologie řekl, že studie, podle níž děti lépe prospívají u párů stejného pohlaví, je založena na údajích, k nimž je třeba se stavět se „zdravým skepticismem“ kvůli „pochybným vědeckým metodám“, jako je selektivní mapování. „V takovémto výbušném prostředí by veřejnost – včetně soudců a médií – měla vyžadovat kvalitnější výzkumnou koncepci, a ne jenom výsledky, které pak schválí,“ napsal 9. července Mark Regnerus, profesor sociologie na University of Texas v Austinu, v eseji na internetových stránkách Public Discourse.
Jeho reakce se týkala studie „Rodiči oznámená míra zdraví a pohody dětí v rodinách s rodiči stejného pohlaví: průřezové šetření“, kterou 21. června publikovali v časopise BMC Public Health badatelé z University of Melbourne.
Studie analyzovala data z australského výzkumu o zdraví dětí v rodinách s rodiči stejného pohlaví, která se zakládala na průzkumu 315 australských rodičů zastupujících 500 dětí. Asi 80 procent z těchto dětí byly z domácností ženských párů.
Podle autorů studie, vytvořená na základě zpráv od rodičů, prokázala, že australským dětem vychovávaným rodiči stejného pohlaví se „daří dobře ve většině měřítek zdraví a pohody dítěte“ a vykazují „vyšší úroveň rodinné soudržnosti“ v porovnání se širší populací.
Ve studii se též uvádí, že tyto děti „vnímají určité stigma“, která má negativní vliv na jejich duševní a emocionální pohodu.
O této australské studii informovaly webové stránky nejvýznamnějších amerických médií, jako je Washington Post a NBC News. Avšak Regnerus spatřuje v údajích této studie chyby. Napsal, že takovýto proces sběru dat je srovnatelný s pokusem studovat blaho dětí evangelických křesťanských rodičů tak, že by se oslovili respondenti z řad rodičů dětí v církevní nedělní škole v prosperující komunitě, kde si lidé vzájemně pomáhají, a následně by byl tento vzorek porovnáván se vzorkem průměrných dětí z průměrných rodin.
„Považovala by vědecká komunita sociologů takovouto studii za solidní, využívající vysoce kvalitní metody výběru vzorků a užitečnou jak pro pochopení zkušenosti křesťanských rodin v Americe, tak pro srovnání této skupiny dětí s ostatními dětmi?“ ptal se Regnerus.
„Mírně řečeno, je to nepravděpodobné. A já bych s nimi souhlasil.“
Dále napsal, že jeho hypotetický průzkum křesťanských rodičů je „blízkou analogií“ údajů použitých ve studii, která se zakládá na tom, co se označuje jako dostupný výběr. Vzorek dat není náhodný a nezakládá se na široké populaci. Údaje byly spíše získány náborem rodičů stejného pohlaví prostřednictvím sdělovacích prostředků určených gayům a lesbičkám, seznamu e-mailových adres, společenských akcí a skupin, jako jsou Gay Dads Australia a Rainbow Families Council of Victoria.
Regnerus uvedl, že tato metoda sběru údajů „není způsobem, jak pochopit průměrnou rodinu homosexuálních rodičů s dětmi.“ „Porovnávat výsledky z tak neobvyklého vzorku s výsledky založenými na vzorku někoho jiného, který byl vybrán z celé populace, je jen pochybná věda. A to se možná vyjadřuji příliš mírně.“
Vzorek šetření reflektuje odpovědi těch, kteří „aktivně usilovali o účast ve studii“. Rodiče, kteří se stali respondenty, „si jsou dobře vědomi politického významu tématu studie, a jistá část z nich se jistě zaregistrovala právě z tohoto důvodu“. Napsal, že kromě selektivní účasti sehrálo roli i pokušení respondentů podat pozitivnější sebehodnocení, než je obvyklé.
Regnerus uvedl, že údaje z australského průzkumu zahrnují odpovědi rodičů vychovávajících děti narozené „relativně novými způsoby“. Osmdesát procent dětí vychovávaných ženskými páry bylo počato při umělém oplodnění nebo pomocí asistovaných reprodukčních technologií, zatímco 82 procent dětí vychovávaných mužskými páry se narodilo díky náhradní matce.
Jelikož se 99 procent dětí nerodí těmito metodami, nejsou tyto děti reprezentativním vzorkem vzhledem k „poměrným nákladům“ na jejich početí. „To neodpovídá zkušenostem průměrného páru, ať už se jedná o pár opačného nebo stejného pohlaví,“ napsal Regnerus. „V této studii, stejně jako ve velké části hnutí za manželství homosexuálů, se za veřejnost považuje pouze život a zkušenosti LGBT elity. Ti, kdo mají skromnější prostředky, jsou opomíjeni.“
Uvedl, že sociologové musí vynaložit „obtížnou, nákladnou práci, aby vyhledali rodiče stejného pohlaví (ať už se definují jakkoli) pomocí strategií pro náhodný výběr vzorků založený na celé populaci“, aby bylo možno určit, zda jsou jejich výsledky správné a platné.
Regnerus je autorem studie, ve které tvrdí, že děti vychovávané homosexuálními páry čelí více obtížím než ty, které žijí v běžných rodinách. V roce 2012 publikoval výzkum, který nalezl „statisticky významné“ rozdíly u 25 ze 40 výsledků zjištěných mezi americkými dospělými, kteří v dětství vyrůstali s oddanými rodiči opačného pohlaví, a těmi, kteří vyrůstali s matkou, jež měla homosexuální vztah.
Rodiny vedené rodiči, kteří navazují homosexuální vztahy, také projevují větší nestabilitu. Děti z rodin s ženskými rodiči stejného pohlaví vykazují v dospělosti více fyzických a psychických zdravotních problémů, větší nestabilitu v milostných vztazích a nižší průměrný příjem. Vykazují také vyšší míru nezaměstnanosti, kouření, potřebu pomoci ze strany společnosti a zapojení do trestné činnosti. Regnerusův výzkum se zakládal na údajích ze studie o nových strukturách rodiny, kterou provedla University of Texas v Austinu.
Jeho výzkum byl kritizován hlavními médii a homosexuálními aktivisty, z nichž jeden podal na Regneruse stížnost pro profesní pochybení, která – jak později univerzita oznámila – nebyla opodstatněná.