IX. kapitola – NOVÁ TEOLOGIE
Zpustošení katechese je patrné na té generaci, která ji musela prodělat. Já jsem měl ve svém Ratio studiorum (studijním řádu) mého semináře, tak jak to posvátná kongregace pro katolickou výchovu povinně uložila od r. 1970, na počátku šestiletého studia první rok spiritualitu.
Spiritualita znamená asketiku, mystiku, výchovu k meditaci a modlitbě, prohloubení pojmu ctností, nadpřirozené milosti, přítomnost Ducha svatého…
Museli jsme se velice brzy rozhodnout, protože jsme zjistili, že mladí lidé, kteří k nám přicházeli s živoucím přáním stát se opravdovými knězi, kteří vedli hluboký vnitřní život, neznali podobně jako mnoho jejich vrstevníků ani základní pojmy naší víry. Nikdy se to totiž neučili. Museli během spirituálního ročníku dostat hodiny vyučování katechismu!
Dějiny založení semináře v Ecóne jsem již vícekrát vylíčil. Bylo naplánováno, aby se v tomto domě mezi Siónem a Martigny v kantonu Walis budoucí kněží účastnili pouze tohoto prvního spirituálního ročníku, který by po absolvování opustili a pokračovali v běžném studiu na universitě ve Fribourgu. Velice brzy jsme však viděli nutnost zřízení úplného semináře, protože již nebyla jistota, že na univerzitě ve Fribourgu naleznou skutečně katolické vyučování.
Církev pokládala katedry teologie, kanonického práva, liturgie a církevního práva vždy za orgány svého učitelského úřadu nebo přinejmenším za místo, kde se hlásá její učení. Dnes je však nepopiratelnou skutečností, že na všech nebo téměř na všech katolických univerzitách se již neučí nezfalšovaná katolická víra. Neznal jsem ve svobodné Evropě, ani ve Spojených Státech, ani v Jižní Americe ani jednu jedinou universitu, která by takto učila. Vždy tam bylo několik profesorů, kteří si dovolili, ve jménu teologického bádání hlásat ve stěžejních teologických disciplinách myšlenky, které odporovaly naší víře a nebylo to jen v nějakých druhořadých otázkách.
Vyprávěl jsem již o jistém děkanovi teologické fakulty ve Strasburgu, pro kterého přítomnost našeho Pána při mši svaté byla stejná jako přítomnost Richarda Wagnera na hudebních slavnostech v Bayreuthu. Pro něj již ani Novus Ordo vůbec nepřicházel v úvahu: Svět se vyvíjí tak rapidně, že tyto věci rychle náleží minulosti. Má zato, že se dnes musíme zabývat takovou eucharistií, která vychází ze skupiny osob samotné. A v čem má spočívat? On sám neví.
„Ale,” tak prorokuje v jedné své knize, Pensee contemporaine et expresion de lafoi eucharistique, „členové skupiny mohou, pokud jsou spolu, mezi sebou vyvolat tento pocit sjednocení s Kristem, který pak bude uprostřed nich, ale zcela jistě ne pod způsobami chleba a vína.” Směje se nad takovou eucharistií, která se nazývá „účinným znamením” , definicí, která je společná všem svátostem. „To je směšné,” míní „dnes se již nemůže něco takového říkat, to v naší době už nemá žádný smysl.”
Mladí studenti, kteří tyto věci slyší z úst svých profesorů, zvlášť když je to ještě děkan fakulty, mladí seminaristé, kteří navštěvují tyto přednášky, jsou krok za krokem pronikáni omyly; dostanou vzdělání, které není katolické. Stejné je to s oním případem, kdy jistý profesor dominikán ve Fribourgu vyprávěl, jak je předmanželský styk normální a žádoucí.
Mí vlastní seminaristé zažili jiného dominikána, který je učil skládat nové mešní kánony: „To není nic těžkého; řeknu vám několik snadných vět, které až budete knězi můžete použít.”
Mohl bych uvést ještě celou řadu podobných případů. Smulders z vysoké školy teologie v Amsterdamu tvrdí, že svatý apoštol Pavel a sv. Jan představili věřícím falešný obraz Ježíše Krista jako Božího Syna a odmítá dogma o stvoření člověka. Schilebeeckx z university Nimwegen hlásá zcestné ideje, vynalezl transsignifikaci, podmaňuje dogma, které se musí měnit podle právě platných poměrů epochy a učení spásy připisuje pouze sociální a pozemský cíl. Kúng v Túbingen před tím, než mu bylo zakázáno učit na učitelské katedře katolické teologie zpochybnil mystérium Nejsvětější Trojice, panenství Panny Marie a svátosti a označil Ježíše za „lidového pohádkového vypravěče” a osobu bez jakéhokoliv teologického vzdělání”. Schnackenburg z university ve Wúrzburgu obvinil sv.Matouše, že uvedl epizodu Petrova vyznání u Cezareje, jen proto, aby dosvědčil Petrův primát.
Nedávno zemřelý Rahner bagatelizoval ve svých přednáškách na universitě v Mnichově tradici, prakticky popíral stvoření člověka, zatímco neustále mluví o Našem Pánu jako o člověku „počatém přirozeným způsobem”, popírá dědičný hřích a Neposkvrněné početí a přimlouvá se za teologický pluralismus.
Všichni tito lidé bývají avantgardou neomodernismu vynášeni do nebe. Bývají tak účinně podporováni tiskem, že jejich teorie nabývají v očích veřejnosti na významu a jejich jména jsou všeobecně známa. To vyvolává zdání, že zastupují veškerou teologii a podporuje názor, že se učení Církve mění.
Tito lidé mohou své zhoubné učení provozovat již po mnoho let a bývají přitom stíháni jen lehkými sankcemi. Papež pravidelně připomíná, že práce teologů má své hranice. Zcela nedávno Jan Pavel II. řekl: „Není možné se odvrátit od základních pilířů, kterými jsou dogmata bez nebezpečí, že ztratíme katolickou identitu.”
Schilebeeckx, Kúng, P.Pohier bývají káráni – poslední za svou knihu, v níž popřel tělesné zmrtvýchvstání Kristovo – ale nebývají trestáni.
Umíte si představit, že by si dříve někdo dovolil v Římě na universitách včetně Gregoriany přednášet tak nemožné teorie o vztazích Církve a státu, o rozluce státu od Církve a o jiných podstatných otázkách?
Je zcela zřejmé, že tomu všemu napomáhá změna Svatého Officia, které vždy v Církvi platilo za soudní tribunál ve věcech víry. Až donedávna mohl každý věřící, kněz a samozřejmě biskup předložit Svatému Officiu spis, časopis, článek a zeptat se jak Církev o něm smýšlí, zda je tento spis ve shodě s katolickou vírou nebo ne. Měsíc nebo šest týdnů poté odpovědělo Svaté Officium: Je to v pořádku anebo článek je mylný, při čemž bylo ještě uvedeno která část je v pořádku a která je mylná.
Každý dokument byl takovým způsobem prozkoumán a bylo o něm definitivně rozhodnuto. Představte si jaký by to byl v současnosti nával, kdybychom mohli jen jednu třetinu těchto spisů dopravit na soudní dvůr? Jak je tomu v občanské společnosti? Cožpak tam není ústavní soud, který rozhoduje o tom, co ústavě odpovídá a co ne? Cožpak tam není právo, kterého se mohou jak soukromé osoby, tak spolky dovolávat proti způsobenému právnímu poškození? Můžeme dokonce zažádat soudce o zákrok v případech veřejného kažení mravů, proti pohoršlivým plakátům nebo ve věci deníku koupeného za bílého dne, jehož první strana představuje prohřešek proti dobrým mravům – ač v poslední době byly v mnoha zemích povolené hranice značně rozšířeny.
Ale v Církvi se již zásahy práva neakceptují. Nemůžete již nic ani napravit ani odsoudit. Modernisté mají tak jako protestanté ihned vytrženou nějakou větu z evangelia, která jejich účelům může dobře posloužit: „Nesuďte!” (Mt.7,1) Ale nepřipomínají již skutečnost, že Náš Pán právě tak řekl: „Varujte se falešných proroků… Podle jejich ovoce je poznáte!” (Mt.7, 15-16) Katolík nesmí chyby svého bratra a jeho osobní jednání ihned odsuzovat, ale Kristus mu dal příkaz chránit svou víru a jak to má dělat bez toho, aby kriticky hodnotil to, co se mu podsouvá nebo co slyší? Když se mu nějaké mínění zdálo dvojsmyslné nebo pochybné, obracel se na učitelský úřad. K tomu sloužilo Svaté Officium. Ale to se od doby reformy, která jej potkala definuje jako „úřad pro teologické bádání”. Rozdíl je citelný.
Vzpomínám si, že jsem se kardinála Browna, bývalého generálního magistra dominikánského řádu, který byl dlouhou dobu činný u Svatého Officia zeptal:
„Eminence, máte dojem, že tyto změny, tyto radikální změny jsou pouze nepodstatné?”
Odpověděl mi na to: „Ó ne! Tyto změny jsou velice podstatné.”
Proto se nesmíme divit, když se již vůbec nebo velice málo odsuzuje, když se vůči všem, kdo píší o víře a o teologických tématech nepoužívá právního úřadu. Následky toho jsou, že se všude šíří omyly. Jsou produkovány v učebnách, v pracovnách univerzit, aby se dostávaly do katechismů, far a odtud do farností. Jed herezí zasáhl téměř celou Církev. A církevní učitelský úřad se nalézá ve velice těžké krizi.
Bývají používány absurdní argumentace, aby tito teologové, kteří jediní mají jméno, mohli pracovat. Tak může jistý pater Duqoc, profesor v Lyonu, který jezdí po celé Francii mít přednášky o vhodnosti udílení kněžského úřadu na jistou dobu určeným věřícím a také ženám. Značný počet věřících tu a tam protestuje, jeden biskup z jižní Francie se rozhodl proti tomuto pochybnému kazateli zaujmout rázné stanovisko. Také tak se snad dá něco udělat.
Ale na celkové rovině dostávají rozhořčení laici v biskupských palácích odpovědi: „V tomto případě je naše povinnost chránit svobodu projevu v Církvi.” To je zarážející. Odkud se jen vzal tento pojem – svoboda projevu? Je církevnímu právu zcela cizí. A nad to z něj ještě udělat absolutní povinnost biskupů! K tomu došlo tím, jak se zcela obrátil smysl biskupské odpovědnosti, který spočívá v obraně svých věřících a svěřenému lidu před herezí.
Musím zde uvádět příklady, s nimiž se obecně všude setkáváme. Čtenář mi může ale přesto věřit, že tuto knihu nepíši proto, abych jisté osoby kritizoval. Řídím se postojem, kterým se vždy řídilo Svaté Officium. Nebralo ohled na osobu, nýbrž na dílo. Jakýkoliv teolog si mohl být jist, že se odsouzení jeho knihy nebude vztahovat na něj osobně. Svaté Officium odsuzovalo na základě doličné věci dílo a ne autora. Rozsudek zněl: „Tato kniha obsahuje věty, které se s tradičním učením Církve neshodují.” A to bylo vše! K čemu se popotahovat s tím, kdo tyto věty napsal? Pro jeho intenci, úmysly, pro jeho provinění je ustanoven jiný tribunál, totiž pokání.