III. „Třetí tajemství” Fatimy
13. října 1930, na den přesně třináct let po posledním zjevení, kompetentní biskup z Fatimy prohlásil v Cova da Iri před více než 100 000 poutníky „zjevení v Cova da Iria mezi 13. květnem a říjnem 1917 za hodnověrné a povolil veřejné uctívání Naší Milé Paní z Fatimy”. Tou dobou bylo celé fatimské poselství ještě tajemstvím. Jediná dosud žijící vizionářka Lucia žila nepoznána svými spolusestrami v ústraní kláštera v Tuy. Teprve při skládání věčného slibu 3. října 1934 odhalil biskup tajemství její osoby a veřejně označil sestru Marii dos Dores za vizionářku z Fatimy. Současně jí také zbavil závazku mlčenlivosti ohledně zjevení. Již roku 1935 napsala Lucia na přání biskupa z Leiria své vzpomínky na Jacintu. Protože tyto memoárové zápisky ještě vykazují mnohé mezery a zamlčují důležitá „tajemství”, naléhal P. Fonseca na biskupa, aby požádal Lucii o další zápisy. V listopadu 1937 Lucia na přání biskupa napsala svůj životopis. Ten pak r. 1941 následovaly další zápisky, v nichž Lucia doplnila své vzpomínky na Jacintu a odhalila tzv. první a druhé tajemství z 13. července 1917. Jak víme, bylo jí vyjevení těchto tajemství dovoleno již r. 1927 samotným Pánem. „Ve svých ,Čtvrtých vzpomínkách’, sepsaných rovněž v roce 1941, vypráví Lucia o životě Francisca, o zjevení anděla a Matky Boží, připojila několik podrobností ze života Jacinty a závěrem ještě korekturní poznámky k Fonsecově knize ,Maria mluví k světu’.”
Poté, co takto postupně vcházely ve známost události, k nimž došlo r. 1917 ve Fatimě, mohla konečně i světová veřejnost poznat „tajemství”. Stalo se tak r. 1942, tedy 25 let po zjeveních, kdy papež Pius XII. nechal skrze milánského kardinála Schustera zveřejnit obsah fatimského poselství. Malá, ale mimořádně významná a důležitá část tajemství ovšem odhalena nebyla. A právě tato část se nazývá „třetím tajemstvím” z Fatimy. Lucia sama vytvořila tento výraz, když r. 1941 „poslušně a se svolením nebes” napsala o „tajemství” z 13. července 1917 následující: „Tajemství sestává ze tří různých věcí, které však vzájemně úzce souvisejí: Dvě z nich nyní vyložím, třetí musí zůstat pro tuto chvíli ještě skryto.”
Jako první tajemství popisuje vidění pekla: „Když Matka Boží vyřkla poslední slova (,obětujte se za hříšníky’), o nichž jsem se zmínila, rozevřela ruce, jak činila již v obou předcházejících měsících. Proud paprsků, který odtamtud vyšel, se zdál pronikat zemí a my jsme spatřili cosi jako planoucí moře a v něm černé spálené bytosti, ďábly a duše v lidské podobě, kteří vypadali téměř průzračně jako řeřavé uhlí. Postavy byly mezi šlehajícími plameny vrhány do výše i padaly ze všech stran jako jiskry při velkém požáru, jakoby bez tíže, a přece se nevznášely. Při tom tak strašně bědovaly a naříkaly bolestí a zoufalstvím, že jsme se třásli hrůzou a děsem. (Mohlo to být právě v tomto okamžiku, kdy jsem vyrazila výkřik zděšení, o němž pak lidé vyprávěli). Ďáblové měli podoby strašlivých a odporných zvířat, ale byli průsvitní jako rozžhavené uhlí.
Vidění trvalo jen okamžik a my jsme naší dobré nebeské Matce byli vděčni, že nás na peklo předem upozornila, jinak bychom asi hrůzou a zděšením zemřeli.”
Poté Lucia vyjevila „druhé tajemství”. Týká se uctívání Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Vizionářka pokračovala těmito slovy:
„S němou prosbou o pomoc jsme vzhlédli k Madoně, která laskavě, ale zarmouceně řekla:
,Spatřili jste peklo, kam přicházejí ubozí hříšníci. Pro jejich záchranu si Pán přeje rozšířit ve světě zbožné vzhlížení k mému Neposkvrněnému Srdci. Bude-li činěno, jak jsem vám řekla, zachrání to mnoho duší a přijde mír. Válka se blíží svému konci, ale pokud neustane ustavičné urážení Boha, neuplyne mnoho času a začne nová, ještě horší. Stane se tak během pontifikátu Pia XII. Spatříte-li jedné noci nepovědomé světlo, pak vězte, že je to Boží znamení, zvěstující blízké potrestání světa za jeho mnohá provinění a zločiny: válka, hlad a pronásledování Církve i Svatého Otce.
Aby se tomu předešlo, prosím o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o zavedení kajícného svatého přijímání vždy první sobotu v každém měsíci.
Bude-li moje prosba splněna, Rusko se obrátí a nastane mír. Pokud ne, pak (Rusko) rozšíří své bludy do světa a vyvolá války a pronásledování Církve. Dobří budou mučeni a trýzněni, Svatý Otec bude mnoho trpět a některé národy zaniknou. … Na konec však bude moje Neposkvrněné Srdce triumfovat, Svatý otec mi zasvětí obrácené Rusko a světu bude darován nějaký čas míru.
Portugalsko si udrží pravou víru; toto však nesmíte nikomu říkat, jenom Franciscovi!”
Podle L. Gonzagy da Fonseca měla Maria oznámit třetí tajemství bezprostředně po slovech „některé národy zaniknou”. Jiní znalci Fatimy kladou předpověď „Portugalsko si udrží pravou víru” a začátek „třetího tajemství”, zatímco u L. Gonzagy je až na konci. Ať už je tomu jakkoli, dotyčná věta má pro pochopení „třetího tajemství” rozhodující význam, jak si ještě dále ukážeme.
1. Příběh a osudy „třetího tajemství”
Mezi fatimskými badateli mezinárodního významu, kteří se zevrubně zabývají „třetím tajemstvím”, je vedle fatimského experta diecéze Leiria, P. Joaquina M. Alonsa (+1981), třeba jmenovat francouzského teologa Frere Michela de la Sainte Trinité. Zastává názor, že o „třetím tajemstvím” dnes víme více, než se má obecně za to. Až do r. 1960, kdy mělo být nejpozději zveřejněno, sice skutečně šlo o neproniknutelné tajemství, ale dnes tomu tak úplně není. Máme totiž nejnověji řadu vodítek, která historikům umožňují proniknout se značnou jistotou do podstaty jeho obsahu.
Historie „třetího tajemství” je ve stručnosti následující: Sestra Lucie v červnu 1943 v klášteře v Tuy (Španělsko) náhle tak těžce onemocněla, že byly obavy o její život. Biskup z Leirie, k jejíž diecézi Fatima patří, si dělal starosti, že by Lucia mohla zemřít, aniž by oznámila obsah „třetího tajemství”, což by znamenalo pro Církev velkou ztrátu. Jeho rádce a přítel kanovník Galamba mu poradil požádat Lucii o co nejrychlejší sepsání tajemství a uložení do zapečetěné obálky, která by mohla být v příslušný čas otevřena.
Biskup da Silva se 15. září 1943 osobně dostavil do Tuy a poprosil Lucii o zapsání tajemství, „pokud sama bude chtít”. Lucia s tím byla zásadně svolná, avšak požádala biskupa o formální, písemný a zcela jasný příkaz. Ještě v polovině téhož měsíce biskup Lucii napsal a v listu předal požadovaný příkaz. Pak jí nastal čas skutečného utrpení. Po tři měsíce se marně snažila přenést obsah tajemství na papír. Vždy, když
usedla k malému stolku a vzala do ruky pero, byla náhle zcela neschopna psát. Frere Michel v tom vidí „poslední útok Satana na poselkyni Neposkvrněné Panny. Na svat. večer svěřila Lucia svému duchovnímu vůdci, že biskupem z Leirie zadaný příkaz dosud nedokázala provést.
V této duševní tísni přišla Lucii na pomoc Matka Boží. Zjevila se jí 2. ledna 1944, což je obecně málo známé. Během zjevení jí Maria ujistila, že zapsání tajemství skutečně odpovídá plánu a vůli Boží, a dodala jí inspiraci a sílu k provedení tak těžkého úkolu. Lucia se pustila do díla a již 9. ledna 1944 mohla biskupovi oznámit: „Napsala jsem, co ode mne Vaše Eminence požadovala. Bůh mne trochu zkoušel, ale nakonec to byla Jeho vůle. Text je uzavřen do obálky.”
Důležitý dokument pak po měsíce zůstal nečinně ležet. Konečně 17. června 1944 Lucia předala rukopis arcibiskupovi Ferreirovi z Gurzy, který jej téhož dne nechal doručit diecéznímu biskupovi pro Fatimu.
Ohledně dalšího osudu zveřejnění tajemství klade Frere Michel důraz na čtyři nejdůležitější skutečnosti:
1) Bezprostředním příjemcem tajemství byl biskup da Silva, který si jej směl ihned přečíst. Řekla mu to sama Lucie jménem Nejsvětější Panny Marie. Přesto však z obavy před odpovědností, kterou by tím na sebe musel vzít, se toho biskup neodvážil a nechtěl jeho obsah znát. Pokusil se je svěřit Svatému officiu (nynější kongregaci pro víru), avšak Řím přijetí odmítl. Nakonec se došlo k závěru, aby v případě smrti biskupa da Silvy byla obálka předána lisabonskému patriarchovi kardinálu Cerejeirovi. Není tedy správné, když se od r. 1960 opakovaně tvrdí, že „třetí tajemství” je výslovně a výhradně určeno Svatému Otci.
2) Je prokazatelně pravda, že si Lucia přála, aby papež Pius XII. vzal bez otálení tajemství na vědomí, což se bohužel nestalo.
3) Když sestra Lucia poznala, že se biskup da Silva neústupně zdráhal obálku otevřít, zavázala jej – podle svědectví kanovníka Galamby – „slibem seznámit svět s tajemstvím” buď při její smrti nebo v roce 1960, podle toho, co nastane dříve.
4) A konečně slib oznámit tajemství bezprostředně po smrti sestry Lucie nebo každopádně „nejpozději v roce 1960″ jistě odpovídá přání nejsvětější Panny. Lucia sama to potvrdila, když r. 1946 na otázku kanovníka Barthase, proč je třeba čekat až do roku 1960, odpověděla v přítomnosti biskupa da Silvy, „proto, že je to přání Nejsvětější Panny”.
Frere Michel nakonec ještě důrazně poznamenává, že jsou nepochybné důkazy Boží vůle, „aby pastýři Církve poslednímu tajemství Matky Boží s dětinskou důvěrou uvěřili a rozšiřovali je mezi věřícími – nejdříve r. 1944 a nejpozději 1960. ,Potom,’ říká Lucia, ,to bude jasnější’.”
Poté, co zpočátku Řím nechtěl tajemství od biskupa da Silvy přijmout, pověřil diecézní biskup svého světícího biskupa a pozdějšího nástupce msgra Venanciu, aby k němu přivedl tehdejšího papežského nuncia v Lisabonu msgra Centa. Pak už to netrvalo dlouho a Svatý stolec si prostřednictvím Svatého officia zcela nečekaně tajný text vyžádal. Dokument putoval přes lisabonskou nunciaturu do Říma, kam dorazil 16. dubna 1957.
Nabízí se zcela přirozeně otázka, zda papež Pius XII. tajemství četl. Podle veškeré pravděpodobnosti ne. Pro tento náhled mluví dva svědci, kteří to museli vědět: Tehdejší prefekt Svatého officia kardinál Ottaviani a soukromý tajemník Jana XXIII., msgre Capovilla. Oba shodně říkají, že obálka s tajemstvím byla ještě zapečetěna, když ji roku 1959 papež Jan XXIII. otevřel, tedy rok po smrti Pia XII. Může to znít překvapivě, ale o důvodu chování Pia XII. v této věci nevíme nic jistého; existuje jen spousta spekulací. Jisté je tolik, že Lucia byla velice zklamána tím, že „ani dobří ani zlí” se o poselství Nejsvětější Panny nestarají, jak řekla 26. prosince 1957 P. Fuentesovi, tehdejšímu postulátorovi v procesu blahoslavení Francisca a Jacinty.
Pius XII. zemřel 9. října 1958. Jan XXIII., který usedl jako jeho nástupce na Stolec svatého Petra ještě téhož měsíce, si 17. srpna nechal obálku s „třetím tajemstvím” přinést členem Svatého officia msgre Philippem do své letní rezidence v Castelgandolfo. Tam si pak o několik dní později obsah tajemství přečetl a nechal jej číst i kardinálu Ottavianimu, jak dosvědčuje msgre Capovilla. V celém světě se nyní s napětím čekalo na jeho zveřejnění, ale papež rozhodl, že zůstane i nadále pod zámkem. 8. února 1960 se veřejnost prostřednictvím obyčejného tiskového komuniké dozvěděla, že „třetí tajemství” z Fatimy nebude oznámeno. Vatikánská zpráva neuváděla žádné přesvědčivé zdůvodnění, místy si protiřečila a končila mnohoznačnou poznámkou:
„Ačkoliv Církev zjevení ve Fatimě uznává, přesto si nepřeje převzít odpovědnost ručení za opravdovost slov, o nichž tři mladí pastýři tvrdili, že k nim pronesla Panna.” Nebylo to snad objektivně hrubé příkoří vůči Lucii, která sama toto „třetí tajemství” za velkého duševního utrpení a téměř nepřekonatelných překážek s těžkým srdcem poslušně zapsala? Vatikán najednou prohlašuje, že ji samotnou i její „soukromé zjevení” nelze brát vážně. Spolu s ní byly tímto postojem uraženy i obě zemřelé vizionářské děti, které přece s odhalením „třetího tajemství” neměly vůbec nic společného. Nebo snad byl za touto podlou metodou některých osob úmysl vystavit poselství z Fatimy jako celek podezření z nevěrohodnosti? Těžko říci!
Co však již víme jistě, je následující: Důvodem nezveřejnění „třetího tajemství” je pouze a výhradně jeho „neslýchaný” obsah. Koncilní papež Jan XXIII. jako první „pohřbil” fatimské tajemství. Řečeno slovy kardinála Ottavianiho, „uložil je do jednoho z těch archivů, kde papíry zapadly jako do bezedné studny a kde z nich nikdo už nikdy nic neuvidí”. Ve skutečnosti však – jak tvrdí Frere Michel – uložil papež Luciin rukopis do tajné přihrádky svého psacího stolu, kde zůstal až do jeho smrti.
Pavel VI., zvolený papežem 21. června 1963, se již velice záhy vyptával po textu „třetího tajemství”. Přečetl si jej, nemluvil o něm a také jej zatajil. Pavel VI. však 11. února nechal svým jménem kardinála Ottavianiho vypracovat obšírné vysvětlení, v němž odůvodňuje nezveřejnění posledního fatimského tajemství. Frere Michel komentuje toto prohlášení následovně: „Po analýze textu se stejně jako portugalští experti cítím nucen konstatovat, že se prefekt Svatého officia jako nejvyšší ručitel pravdy v Církvi svou snahou za každou cenu ospravedlnit nezveřejnění tajemství připojil k závažným chybám, bezdůvodným rozhodnutím a protimluvným tvrzením.”
Nástupce Pavla VI., papež Jan Pavel I. (Luciani), byl velkým ctitelem fatimské Madony. V červenci 1977, rok před svým zvolením, vykonal jako kardinál pouť do Fatimy. Při té příležitosti se setkal se sestrou Lucií, která sama vyslovila přání, aby jí dovolil s ním promluvit. Frere Michel soudí, že Lucia při setkání s kardinálem Lucia-nim mluvila rovněž o „třetím tajemství”, takže je budoucí papež znal; ne-li jeho doslovné znění, tedy alespoň podstatný obsah. Na Lucianiho to každopádně udělalo hluboký dojem a po návratu do Itálie mluvil velice pohnutě o závažném poselství Panny Marie. „Mluvil a psal o Fatimě ráznými slovy a vyjádřil svůj obdiv a naprostou důvěru sestře Lucii, jíž zjevně považoval za světici. Když byl zvolen papežem, chtěl nepochybně veřejné mínění nejprve na věc připravit; bohužel nám byl tragicky odňat dříve, nežli mohl promluvit.”
Jan Pavel II., který přišel po papeži Lucianim, znal rovněž „třetí tajemství”. Podle všeho jej pročítal mnohokrát. Po atentátu ze 13. května 1981 a před svou děkovnou poutí do Fatimy, k níž došlo přesně rok poté, si od kurie vyžádal portugalského překladatele, aby lépe porozuměl smyslu „jistých výrazů v tajemství, vlastních pouze portugalštině”. Jana Pavla II. jistě muselo zarazit, že byl atentát na něj spáchán právě 13. května, tedy na den přesně 64 let po prvním zjevení Matky Boží ve Fatimě. Možná, že mu tajný a tajemný text „třetího tajemství” o Svatém otci řekl cosi, co mohl vztahovat i na sebe. Je snad právě zde důvod, že i on odmítá zveřejnit „třetí tajemství” z Fatimy?