Svoboda svědomí a svoboda vyznání
„Pod svůdným termínem svobody vyhnání se zavádí legální apostasie společnosti.” Lev XIII.
Ve své encyklice Ubertas praestantissimum se papež Lev XIII. zabývá novými svobodami hlásanými liberalismem. Projděme si jeho prohlášení krok za krokem: „Bude prospěšné,” říká papež, „když pojednáme zvlášť o každém druhu oněch svobod, které se představují velikou obžalobu naší doby.”
Svoboda vyznání (nebo svědomí a vyznání) je první: Myslí se jí občanské právo, vysvětluje Lev XIII. mravní svoboda jednotlivce jakož i společenská svoboda.
„Především ve vztahu k jednotlivci předesíláme, že tato svoboda je v rozporu s náboženskou ctností, tzv. svoboda vyznání jak bývá nazývána, která se opírá o zásadu, že dovoluje každému vyznávat to náboženství, které si zvolí anebo dokonce nevyznávat žádné. Jenže zcela naopak tou největší a nejsvětější povinností člověka ze všech je beze všech pochybností ta, která ukládá člověku povinnost vzdávat Bohu hold pobožnosti a chválu Boží náboženství. Tato povinnost je jedině následkem faktu že jsme jedině na Bohu ve všem závislí, že podléháme jeho vůli a péči a také faktu, že jsme vyšli od Něho k Němu se musíme vrátit.
Pokud tedy jednotlivec — „král sebe sama” představuje zdroj svých vlastních práv, je pro něho logické, že připisuje svému vlastnímu svědomí naprostou nezávislost na Bohu a náboženství. Lev XIII. přechází poté k náboženské svobodě jakožto k občanskému právu:
Díváme-li se na věc ze stejného úhlu pohledu, pak tato svoboda vyžaduje, aby stát nevzdával žádnou poctu Bohu, neustanovoval žádné veřejné společné vyznání, nepreferovalo se žádné náboženství před jiným, když se uznává, že všechna náboženství mají ta stejná práva, i když lid vyznává katolickou víru.
Pokud skutečně se společnost sestává s jednotlivců – králů, není již stát ničím povinen vůči Bohu. Stát se považuje za zproštěného všech náboženských závazků. Lev XIII. říká, že je to očividný klam:
„Není možné zpochybňovat, že svazek lidí ve společnosti je dílem Boží vůle. Je to patrné zřetelně mezi jejími členy, v jejím formě, která je mocí, v jeho příčinách a také v četných významech a přínosech které pomáhají lidem. Bůh stvořil člověka pro společnost a spojil ho s se ostatními stvořeními k tomu, aby potřeby jeho přirozenosti, které není možno uspokojit samostatným úsilím, mohl uspokojit spoluprací s jinými. To je důvod proč civilní společnost natolik nakolik je společností musí nutně uznat Boha jakožto za svůj základ a původce a následně vzdát jeho moci a vládě hold svého vyznání. Ani v ohledu na spravedlnost ani v ohledu na rozum, nemůže být stát ateistický. Ani se nemůže, což by bylo krokem ve směru ateismu ve vztahu ke každému náboženství se projevovat stejně a přiznávat každému náboženství totéž právo bez rozdílu.”
Lev XIII. velice dbá o to, aby nezanedbal nutnou přesnost: když někdo hovoří o náboženství abstraktním způsobem, hovoří domněle o jediném pravém náboženství, kterým je náboženství Církve katolické:
„Protože je nutnou věcí vyznávání pouze jediného náboženství ve společnosti, musí být náboženství které má být vyznáváno jediným pravým a snadno rozeznatelným, zvláště v zemích katolických, skrze znamení pravdy, které se v něm krásně vyjadřují.”
V souvislosti s tím musí stát uznat pravé náboženství jako takové a složit katolické vyznání. Následující uvedená slova důrazně odsuzují údajný agnosticismus států a jeho zdánlivou neutralitu ve věcech náboženských.
„Hlavy států musí totiž zachovávat a chránit toto (pravé) náboženství nakolik ostatně hodlají být věrny své povinnosti dbát rozvážně o skutečné dobro společnosti. Pokud byla veřejná vláda ustanovená pro dobro řízených i když jejím nejbližším cílem je blahobyt pozemský, nemenší povinností, ale naopak důležitější, je zvětšování schopnosti člověka k dosažení nejvyššího a nenahraditelného dobra, kterým je štěstí věčné, nedosažitelné bez náboženstvu”.
Ještě se vrátím k těmto slovům, která obsahují základní princip úpravy vztahu státu k náboženství — mám vždy na mysli pravé náboženství.
Encyklika Ubertas praestantissimum vyšla 20. 6. 1888. Rok později odsoudil Lev XIII. s apoštolskou horlivostí svobodu vyznaní znovu za pomoci překrásných formulací v listu cisári Brazílie. Zde jsou výňatky které ukazují absurdnost a bezbožnost svobody vyznaní, neboť vždy způsobuje statní ateismus:
„Svoboda vyznaní, uvažovaná ve vztahu ke společnosti se opírá o zásadu že stát, dokonce v katolickém národe nemá povinnost vyznávat anebo podporovat nějaký kult. Stát musí zůstat nezávislý ve vztahu ke všem náboženstvím a jednat s nimi stejné z hlediska práva. Nehovoří se zde o toleranci de facto, kterou je možno za některých okolností přiznat jiným kultům, ale spíše o přiznání jí práv, která náleží pouze pravému náboženství, které na světe ustanovil Bůh a označil zřetelnými a přesnými osobami a znameními tak, aby je každý mohl rozeznat a přijmout.
Mimo to staví taková svoboda na stejnou úroveň pravdu a blud, víru a herezi, Církev Ježíše Krista a libovolné lidské instituce. Tato svoboda ustanovuje žalostný a smrtící rozkol mezi lidskou společnost a Boha, jejího Původce. Nakonec vede ke smutný následkům státního indiferentismu ve věcech náboženských, anebo, což svádí k tomu stejnému, jeho ateismu.”
Zlatá slova! To jsou slova která by bylo potřeba se správně naučit zpaměti. Svoboda vyznaní implikuje indiferentismus státu vůči všem formám náboženství. Náboženská svoboda znamená naprosto nutné ateismus státu. Stát kdykoliv tvrdí, že uznává nebo přeje všem bohům, v podstatě neuznává žádného a obzvláště ne pravého Boha! Pravé toto opakujeme, když
nám někdo představuje náboženskou svobodu II. vatikánského koncilu jako vítězství, pokrok a rozvoj církevního učení ! Cožpak je ateismus nějakým pokrokem? Cožpak je „teologie smrti Boha” vepsána v linii Tradice Církve? „Legální” smrt Boha! To je nepředstavitelné!
Bez obtíží můžete pozorovat, že v současnosti je to vlastně příčina našeho jednaní: ve jménu náboženské svobody II. vatikánského koncilu byly dosud existující katolické státy zničený, podlehly laicizaci, z ústav byly vymazaný jejich články číslo 1. hlásající odevzdanost státu Bohu, jeho Původci nebo v některých státech se vyznávalo podřízení se pravému náboženství. Nic jiného si tolik zednáři nepřáli; v současnosti dostali radikální prostředky: podmanit si církev hlasem jejího magisteria, vyhlásit náboženskou svobodu nic víc.
Díky tomu dojde nevyhnutelné k laicizaci katolických státu.
Dobře víte, je to historický fakt, svého času o tom psaly všechny noviny v New Yorku, že kardinál Bea v předvečer II. vatikánského koncilu navštívil B’nai B’rith „syny smíru”, zednářskou sektu určenou výlučné pro židy, která má velký vliv v západním světovém hnutí. Z pozice státního sekretáře sekretariátu pro jednotu křesťanů založeného pravé Janem XXIII. se jich zeptal: „Zednáři, co si přejete?” Oni mu odpověděli: „Náboženskou svobodu. Vyhlaste náboženskou svobodu a nepřátelství mezi zednáři a katolickou církvi přestane!” A tak obdrželi tuto náboženskou svobodu; z toho plyne fakt, že náboženská svoboda II. vatikánského koncilu je vítězství zednářů! Potvrzuje to fakt, že před pár měsíci prezident Argentiny Alfonsin, oficiálně přijatý v Bílem Domě ve Washingtonu a také u B’nai B’brith v New Yorku, byl vyznamenán těmito zednáři medailí náboženské svobody zato, že zavedl náboženskou svobodu.
Odmítáme tedy náboženskou svobodu II. vatikánského, koncilu. Odmítáme ji stejnými slovy, kterými ji odmítali papežové 19. století. Opíráme se výlučné o jejich autoritu. Co múze představovat větší záruku setrvání v pravdě, než přesné setrvání v síle Tradice, v neměnném učení papežů Pia VI., Pia VII., Řehoře XVI., Pia IX., Lva XIII., Benedikta XV., atd., kteří všichni odsoudili náboženskou svobodu, jak si ukážeme v následující kapitole.
pronikavosti a síly svého úsudku ohledně náboženské svobody (která zde nese název svoboda vyznání):
„Bylo by naprosto zbytečnou věcí zdržovat se těmito úvahami. Již při mnoha příležitostech, v oficiálních dokumentech určených katolickému světu jsme poukazovali jak mylné je učení těch, kteří pod svůdným názvem svobody hlásají uzákoněnou apostasii společnosti., odvracejíce se tím to způsobem od jejího božského Původce.”
Náboženská svoboda představuje uzákoněnou apostasii společnosti: důkladně si to zapamatujme. Takovou stále stejnou odpověď dávám Římu vždy znovu kdykoliv se domáhá přijetí koncilu „v celosti a bez výjimky” a obzvláště deklarace o náboženské svobodě. 12. 1965 jsem odmítl podepsat tento koncilní dokument. Po dvaceti letech důvody mého odmítnutí se pouze zvětšily. Apostasie se nepodepisuje!