Mnohí protestanti ohurujú katolíkov témou príliš katolíckej obecnej viere neznámou – predurčenie, alebo aj vyvolenie. Podľa fundamentálnych kresťanov si Boh určil kto bude a kto nebude spasený a podľa jeho vôle sa to tak vo svete deje, bez ohľadu toho, čo človek koná. Ak koná človek kresťanské skutky, bude spasený nie podľa toho čo je v ňom, ale podľa toho, či ho Boh predurčil k večnému životu a práve preto koná také skutky a tak verí.
Luther načal túto tému, ale zdá sa že bola ťažká a aj preto sa jeho ,,teológovia” pre ňu škriepili. Neskôr prichádza na scénu Kalvin, ktorý tému vyvolenia a predurčenia zosúladil podľa určitých veršov Svätého Písma tak, aby jeho teológia sa nedala vyvrátiť. Zahrnul aj opačne hovoriace verše, ktoré vložil do svojej skladačky aby všetko pekne zapasovalo a skutočne, neznalému človeku sa ťažko vyvracia biblicky téma predurčenia a vyvolenia. Nuž, ibaže Kalvín vynašiel teplú vodu – teda nič nového neobjavil – ako to, čo dávno Cirkev vedela a poznala a pozná. Táto téma sa často objavuje u Svätého Augustína, ale korunu predurčenia dáva Majster učiteľov – Svätý Tomáš Akvinský. Ten sa nevyhol žiadnemu obtiažnemu miestu v Písme Svätom a napokon uznáva to, ako vysoko sú tie Božie cesty nad tými našimi. V tomto jeho dielku vysvetľuje všetky pro a proti tejto témy, ktorá vysoko prevyšuje náš hriechom poznačený rozum, aby sme dôkladne dokázali pochopiť Boha a Jeho pre nás nepochopiteľné myslenie.
O PŘEDURČENÍ
Dělí se na osm článků.
Po úvaze o Boží prozřetelnosti se má jednat o předurčení a knize života. A o předurčení je osm otázek.
1. Zda Bohu přísluší předurčení.
2. Co je předurčení; a zda něco klade v předurčeném.
3. Zda Bohu náleží zavržení některých lidí.
4. O srovnání předurčení s vyvolením; zda totiž předurčení jsou vyvolení.
5. Zda zásluhy jsou příčinou nebo důvodem předurčení nebo zavržení nebo vyvolení.
6. O jistotě předurčení; zda totiž předurčení jsou neomylně spaseni.
7. Zda počet předurčených je jistý.
8. Zda předurčení se může napomáhat prosbami svatých.
1. Zda lidé jsou předurčováni od Boha.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že lidé nejsou předurčováni od Boha. Neboť praví Damašský, v II. kn.: “Musí se vědět, že Bůh sice všechno předem zná, ale ne všechno předem určuje. Poznává totiž předem to, co je v nás, ale neurčuje toho předem.” Ale lidské zásluhy a proviny jsou v nás, pokud jsme pány svých skutků svobodnou vůlí. Tedy to, co patří k zásluze nebo provině, není od Boha předurčeno. A tak přestává předurčení lidí.
Mimo to, všichni tvorové jsou zařízeni ke svým cílům Boží prozřetelností, jak bylo svrchu řečeno. Ale neříká se, že jiní tvorové jsou předurčováni. Tedy ani lidé.
Mimo to andělé jsou schopni blaženosti jako i lidé. Ale andělům nepřísluší předurčení, jak se zdá, ježto v nich nikdy nebylo bídy; předurčení pak je záměr smilovat se, jak praví Augustin. Tedy lidé nejsou předurčováni.
Mimo to dobrodiní, lidem od Boha udělená, zjevují se.svatým mužům skrze Ducha svatého podle onoho Apoštolova I. Kor. 2: “My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, ale Ducha, jenž z Boha je, abychom věděli, co nám Bůh daroval.” Jestli tedy lidé jsou od Boha předurčováni, bylo by předurčeným známo jejich předurčení, ježto předurčení je Boží dobrodiní. A to je patrně nesprávné.
Avšak proti je, co se praví Řím. 8: “Které předurčil, ty i povolal.”
Odpovídám: Musí se říci, že přísluší Bohu předurčovat lidi. Neboť všechno podléhá Boží prozřetelnosti, jak se svrchu ukázalo. Avšak k prozřetelnosti patří, zařizovat věci k cíli, jak bylo řečeno. Cíl pak, k němuž stvořené věci jsou od Boha zařizovány, je dvojí. Jeden, jenž přesahuje úměrnost stvořené přirozenosti i schopnost: a tento cíl je život věčný, jenž záleží ve vidění Boha, jež je nad přirozenost kteréhokoli tvora, jak jsme svrchu měli. Jiný pak cíl je úměrný stvořené přirozenosti, kterého totiž může dosáhnout věc přirozená podle síly své přirozenosti. Ale je nutné, aby něco bylo od jiného převedeno k tomu, k čemu nemůže dojít silou své přirozenosti; jako šíp je vyslán od lučištníka do terče. Proto, vlastně řečeno, rozumový tvor, jenž je schopen věčného života, přivádí se k němu jako od Boha vyslaný. A výraz toho vyslání je předem v Bohu; jako je v něm i výraz zařízení všeho k cíli, o němž jsme řekli, že je prozřetelností. Výraz pak něčeho, co se má státi, jsoucí v mysli jednajícího, je nějaká jsoucnost předem v něm věci, která se má státi. Proto výraz zmíněného vyslání rozumového tvora k cíli věčného života se jmenuje předurčení: neboť určit je poslat. A tak je patrné, že předurčení, co do předmětů, je nějakou částí prozřetelnosti.
K prvnímu se tedy musí říci, že Damašský předem určit rozumí uložit nutnost, jak je v přírodních věcech, jež jsou předem určeny k jednomu. Což je patrné z toho, co dodává: “neboť nechce zlo, ani nenutí ctnost”. Proto se nevylučuje předurčení.
K druhému se musí říci, že tvorové bez rozumu nejsou schopni onoho cíle, jenž přesahuje schopnost lidské přirozenosti. Proto se neříká vlastně, že jsou předurčováni: leč by se někdy neprávem jmenovalo předurčení ‘vzhledem ke kterémukoli jinému cíli.
K třetímu se musí říci, že předurčení přísluší andělům jako i lidem, ačkoli nikdy nebyli bědní. Neboť pohyb nedostává druh od konce od něhož, nýbrž od konce k němuž; neboť, co do rázu zbělení, nic nezáleží, zda onen, jenž zbělí, byl černý nebo bledý nebo červený. A podobně nic nezáleží při rázu předurčení, zda někdo je předurčován k věčnému životu ze stavu bídy nebo ne. – Ačkoli by se mohlo říci, že každé udělení dobra nad povinné tomu, jemuž se uděluje, patří k milosrdenství, jak bylo svrchu řečeno.
Ke čtvrtému se musí říci, že, i kdyby některým ze zvláštní výsady bylo zjeveno jejich předurčení, přece není vhodné, aby se zjevilo všem: protože tak by zoufali ti, kteří nejsou předurčeni, a bezpečnost by v předurčených zrodila nedbalost.
2. Zda předurčeni klade něco v předurčeném.
Při druhé se postupuje takto: Zdá. se, že předurčení klade něco v předurčeném. Neboť každá činnost sama sebou vnáší trpnost. Je-li tedy v Bohu předurčení činnost, musí v předurčených být předurčení trpnost.
Mimo to praví Origenes, k onomu Řím. 1. “Jenž byl předurčen atd.”: “Předurčení je toho, jenž není, ale určení je toho, jenž je.” Ale Augustin praví, v knize O předurčení svatých: “Co je předurčení, než určení někoho?” Tedy předurčení není, leč někoho jsoucího. A tak klade něco v předurčeném.
Mimo to příprava je něco v připraveném. Ale předurčení je připraveni dobrodiní Božích, jak praví Augustin v knize O předurč. svat. Tedy předurčení je něco v předurčených.
Mimo to časné se neklade ve výměru věčného. Ale milost, jež je něco časného, se klade ve výměru předurčení: neboť se praví, že předurčení je “připravení milosti v přítomnosti a slávy v budoucnosti”. Tedy předurčení není něco věčného. A tak je nutné, aby nebylo v Bohu, nýbrž v předurčených: neboť cokoli je v Bohu, je věčné.
Avšak proti je, co praví Augustin, že předurčení je předvědění dobrodiní Božích. Ale předvědění není v předvídaných, nýbrž v předvídajícím. Tedy ani předurčení není v předurčených, nýbrž v předurčujícím.
Odpovídám: Musí se říci, že předurčení není něčím v předurčených, nýbrž toliko v předurčujícím. Leklo se totiž, že předurčení je nějakou částí prozřetelnosti. Prozřetelnost však není ve věcech opatřených, nýbrž je nějaký výraz v rozumu opatřujícího, jak bylo svrchu řečeno. Ale provádění prozřetelnosti, jež se jmenuje řízení, je sice trpně v řízených, ale činně je v řídícím. Proto je jasné, že předurčení je nějaký výraz zařízení některých k věčné spáse, jsoucí v mysli Boží. Provádění pak tohoto zařízení je sice trpně v předurčených činně však je v Bohu. Prováděním pak předurčení je povoláni a zvelebeni, podle onoho Apoštolova Řím. 8: “Které předurčil, ty též povolal; a které povolal, ty též zvelebil.”
K prvnímu se tedy musí říci, že činnosti, přecházející do zevnější hmoty, samy sebou vnášejí trpnost, jako zahřívání a řezání: ne však činnosti, zůstávající v činiteli, jako jsou rozumět a chtíti, jak bylo svrchu řečeno. Proto předurčení neklade nic v předurčeném. Ale prováděni, jež přechází do zevnějších věcí, klade v nich nějaký účinek.
K druhému se musí říci, že určeni se někdy bere za skutečné poslání někoho k nějakému konci: a tak určení není, leč toho, co je. Jiným způsobem se bere určení za poslání, jež někdo myslí pojme, podle čehož se říká, že určujeme, co myslí pevně stanovíme: a tímto druhým způsobem se praví II. Machab. 6, že Eleazar “určil nepřipustit nedovolené pro lásku k životu”. A tak určení může být toho, co není. Avšak předurčeni, následkem předchozího, jež obnáší, může být toho, co není, ať se vezme určení jakkoli.
K třetímu se musí říci, že je dvojí příprava. Jedna trpícího, aby trpěl: a tato příprava je v připravovaném. Některá jiná je jednajícího, aby jednal: a tato je v jednajícím. A takovou přípravou je předurčení, jako se praví, že někdo, jednající rozumem, se připravuje na jednání, pokud předem pojme ráz nastávajícího díla. A tak Bůh od věčnosti předurčováním připravoval, pojav výraz zařízení některých ke spáse.
Ke čtvrtému se musí říci, že milost se neklade ve výměru předurčení jako by byla něco z jeho bytnosti, nýbrž pokud předurčení obnáší ohled na milost, jako příčiny na účinek a úkonu na předmět. Proto nenásleduje, že by předurčení bylo něčím časným.
3. Zda Bůh některého člověka zavrhuje.
Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že Bůh žádného člověka nezavrhuje. Neboť nikdo nezavrhuje, koho miluje. Ale Bůh miluje každého člověka, podle onoho Moudr. 11: “Miluješ všechno, co je, a nic nemáš v nenávisti, co jsi učinil.” Tedy Bůh žádného člověka nezavrhuje.
Mimo to, jestliže Bůh některého člověka zavrhuje, musí se zavržení tak mít k zavrženým, jako předurčení k předurčeným. Ale předurčení je příčinou špásy předurčených. Tedy zavržení je příčinou záhuby zavržených. Ale to je nesprávné: neboť se praví Ose 13: “Zkáza tvá, Izraeli, z tebe jest; toliko ze mne je pomoc tvá.” Tedy Bůh nikoho nezavrhuje.
Mimo to se nemá žádnému přičítat, čemu se nemůže vyhnout. Ale, jestliže Bůh někoho zavrhne, nemůže se vyhnout, aby nezahynul: neboť se praví Eccl. 7: “Pozoruj díla Boží, že nikdo nemůže napravit, kým on pohrdne.” Tedy nelze lidem přičítat, že hynou. To však není
Avšak proti je, co se praví Malach.1: “Jakuba jsem miloval, Esaua však jsem měl v nenávisti.”
Odpovídám: Musí se říci, že Bůh některé zavrhuje. Bylo totiž svrchu řečeno, že předurčení je částí prozřetelnosti. K prozřetelnosti pak patří dopouštět nějaký nedostatek ve věcech, které jsou poddány prozřetelnosti, jak bylo svrchu řečeno. Proto, ježto božskou prozřetelností jsou lidé zařizováni k věčnému životu, patří také k Boží prozřetelnosti, aby dopouštěla, že někteří tohoto cíle nedojdou. A to se jmenuje zavrhnout.
Tak tedy, jako předurčení je částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kteří Bohem jsou zařizováni k věčné spáse, tak zavržení je částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kteří tohoto cíle nedosáhnou. Proto zavržení neznačí toliko předvědění, nýbrž něco přidává podle rozumu, jakož i prozřetelnost, jak bylo svrchu řečeno. Jako totiž předurčení uzavírá vůli udělit milost a slávu, tak zavržení uzavírá vůli dopustit, že někdo padne do viny, a uvalit trest odsouzení za vinu.
K prvnímu se tedy musí říci, že Bůh miluje všechny lidi a také všechny tvory, pokud všem chce nějaké dobro: ale nechce všem každé dobro. Pokud tedy některým nechce toto dobro, jež je život věčný, říká se, že je má v nenávisti, či zavrhuje.
K druhému se musí říci, v příčinnosti se má zavržení jinak nežli předurčení. Neboť předurčení je příčinou i toho, co se čeká v budoucím životě u předurčených, totiž slávy, i toho, co se přijímá v přítomnosti, totiž milosti. Avšak zavržení není příčinou toho, co je v přítomnosti, totiž viny, nýbrž je příčinou opuštění od Boha. Je však příčinou toho, co se dává v budoucnosti, totiž věčného trestu. Ale vina pochází ze svobodné vůle toho, jenž je opouštěn a milosti zbaven. A podle toho je pravdivé slovo prorokovo, totiž: “zkáza tvá, Izraeli, z tebe”.
K třetímu se musí říci, že Boží zavržení neodnímá nic možnosti zavrženého. Proto, když se praví; že zavržený nemůže dosáhnout milosti, nemá se tomu rozumět podle nemožnosti naprosté, nýbrž podle nemožnosti podmíněné: jako bylo svrchu řečeno, že je nutné, aby předurčený byl spasen, nutností podmíněnou, která neodnímá svobody vůle. Proto, ačkoli někdo nemůže dosáhnout milosti, kdo je zavržen od Boha, přece, že upadne do tohoto nebo onoho hříchu, nastává ze svobody jeho vůle. Proto i právem se mu přičítá za vinu.
4. Zda předurčeni jsou vyvoleni od Boha.
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že předurčení nejsou od Boha vyvoleni. Neboť praví Diviš, IV. hl. O Bož. Imén., že jako slunce hmotné všem tělesům sesílá světlo bez výběru, tak i Bůh svou dobrotu. Ale dobrota Boží se některým sděluje zvláště, podle podílu milosti a slávy. Tedy Bůh bez volby sděluje milost a slávu. Což patří k předurčení.
Mimo to vyvolují se ta, která jsou. Ale předurčení od věčnosti je také těch, která nejsou. Tedy někteří jsou předurčeni bez vyvolení.
Mimo to vyvolení obnáší nějaké oddělování. Ale “Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni”, jak se praví I. Tim. 2. Tedy předurčení, jež předem zařizuje některé lidi ke spáse, je bez vyvolení.
Avšak proti je, co se praví Efes. I: “Vyvolil nás v něm před ustanovením světa.”
Odpovídám: Musí se říci, že podle rozumu předurčení předpokládá vyvolení a vyvolení milování. A toho důvodem jest; že předurčení je částí prozřetelnosti, jak bylo řečeno. Prozřetelnost pak, jakož i opatrnost, je výraz, jsoucí v rozumu, rozkazující zařízení některých k cíli, jak bylo svrchu řečeno. Ale nerozkazuje se zařídit něco k cíli, leč je-li napřed vůle cíle. Proto předurčení některých k věčné spáse podle rozumu předpokládá, že Bůh chce jejich spásu. A k tomu náleží vyvolení a milování. Milování totiž, pokud jim chce toto dobro věčné spásy: neboť milovat je chtít někomu dobro, jak bylo svrchu řečeno. Vyvolení pak, pokud toto dobro chce některým spíše než jiným, ježto některé zavrhuje, jak bylo svrchu řečeno.
Vyvolení však a milování jsou jinak zařízeny v nás a v Bohu: neboť v nás vůle milováním není příčinou dobra, ale z dobra předem jsoucího jsme podněcováni k milování. A proto někoho vyvolujeme, abychom jej milovali: a tak v nás vyvolení je před milováním. Avšak v Bohu je obráceně. Neboť jeho vůle, kterou milováním chce někomu dobro, je příčinou, že má to dobro spíše než jiní. A tak je patrné, že milování se předpokládá podle rozumu před vyvolením, a vyvolení před předurčením. Proto všichni předurčení jsou vyvoleni a milováni.
K prvnímu se tedy musí říci, že, bere-li se sdělování božské dobroty obecně, sděluje svou dobrotu bez vyvolení; pokud totiž nic není co by nemělo nějakého podílu na jeho dobrotě, jak bylo svrchu řečeno. Ale béře-li se sdělování tohoto nebo onoho dobra, neuděluje bez vyvolení, protože některá dobra dává některým kterých nedává jiným. A tak v udělování milosti a slávy se dbá vyvolení.
K druhému se musí říci že když vůle je k vyvolení podnícena dobrem ve věci předem jsoucím, tu vyvolení musí být těch, která jsou, jak se stává v našem vyvolení. Ale v Bohu je jinak, jak bylo řečeno. A proto, jak praví Augustin: “Jsou od Boha vyvoleni, kteří nejsou, a přece se nemýlí, jenž vyvoluje.”
K třetímu se musí říci, že, jak bylo svrchu řečeno, Bůh chce předběžně, aby všichni lidé byli spaseni, což není chtít jednoduše, nýbrž z části; ne však důsledně, což je chtít jednoduše.
5. Zda předvědění zásluh je příčinou předurčení.
Při páté se postupuje takto: Zdá se, že předvědění zásluh je příčinou předurčení. Neboť praví Apoštol, Řím. 8: “Které předvěděl, ty i předurčil.” A Ambrožova Glossa k onomu Řím. 9, “Smiluji se, nad kým se smiluji” atd. praví: “Dám milosrdenství onomu, o němž předem vím, že se celým srdcem ke mně vrátí.” Tedy se zdá, že předvědění zásluh je příčinou předurčení.
Mimo to předurčení Boží uzavírá božskou vůli, jež nemůže být bez důvodu, ježto předurčení je “záměr smilovat se”, jak praví Augustin. Ale nemůže být žádný jiný důvod předurčení než předvědění zásluh. Tedy předvědění zásluh je příčinou nebo důvodem předurčení.
Mimo to “není nepravosti u Boha”, jak se praví Řím. 9. Zdá se však nepravostí, dává-li se stejným nestejné. Ale všichni lidé jsou stejní i podle přirozenosti, i podle prvotního hříchu: nestejnost pak se u nich bere podle zásluh nebo provin vlastních skutků. Nepřipravuje tedy Bůh nestejná lidem, předurčuje a zavrhuje, leč z předvědění rozličných zásluh.
Avšak proti je, co praví Apoštol, Tit. 3: “Ne ze skutků spravedlnosti, jež jsme učinili my, nýbrž podle svého milosrdenství nás učinil spaseny.” Ale, jako nás učinil spaseny, tak i předurčil, abychom byli spaseni. Tedy předvědění zásluh není příčinou nebo důvodem předurčení.
Odpovídám: Musí se říci, že, ježto předurčení uzavírá vůli, jak bylo svrchu řečeno, tak se musí hledat důvod předurčení, jak se hledá důvod Boží vůle. Bylo však svrchu řečeno, že nelze označovat příčinu Boží vůle se strany úkonu chtění, nýbrž lze označit důvod se strany chtěných, pokud totiž Bůh chce, aby něco bylo pro jiné. Nikdo tedy nebyl tak choré mysli, že by řekl, že zásluhy jsou příčinou předurčení se strany úkonu předurčení. Ale otázka se točí kolem toho, zda se strany účinku má předurčení nějakou příčinu. A to je tázat se, zda Bůh předurčil, že dá někomu účinek předurčení pro nějaké zásluhy.
Byli tedy někteří, kteří řekli, že účinek předurčení je někomu předem určen pro zásluhy, byvší dříve v jiném životě. A to bylo tvrzení Origenovo, jenž tvrdil, že lidské duše jsou stvořeny od počátku, a podle různosti svých skutků že nabývají různých stavů na tomto světě, spojeny s těly. – Ale tuto domněnku vylučuje Apoštol, Řím. 9, řka: “Když ještě nebyli narozeni, ani nekonali něco dobrého nebo zlého, ne ze skutků, nýbrž z povolávajícího bylo řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.”
Byli tedy jiní, kteří pravili, že zásluhy předem jsoucí v tomto životě, jsou důvodem a příčinou účinku předurčení. Tvrdili totiž Pelagiáni, že začátek dobrého skutku je z nás, dokonání pak z Boha. A tak, že se účinek předurčení dává některému, a ne jinému, stává se z toho, že jeden dal začátek, připraviv se, a ne jiný. – Ale proti tomu je, co praví Apoštol, II. Kor. 3, že “nejsme dostateční myslit něco od sebe jako ze sebe”. Ale nelze nalézti jiný dřívější počátek nežli myšlení. Proto se nemůže říci, že by v nás byl nějaký začátek, jenž by byl důvod účinku předurčení.
Byli tedy jiní, kteří pravili, že důvodem předurčení jsou zásluhy, následující účinek předurčení: rozumí se totiž, že proto Bůh někomu dává milost a předem určil, že mu ji dá, protože předvěděl, že bude dobře užívat milosti; jako kdyby král dal nějakému vojákovi koně, o němž ví, že ho bude dobře užívat. – Ale zdá se, že tito rozlišovali mezi tím, co je z milosti, a tím, co je ze svobodné vůle, jako by totéž nemohlo být z obojího. Avšak je jasné, že to, co je milost, je účinkem předurčení: a to se nemůže klásti za důvod předurčení, ježto je to spolu obsaženo v předurčení. Kdyby tedy něco jiného s naší strany bylo důvodem předurčení, bude to mimo účinek předurčení. Avšak není rozdílné, co je ze svobodné vůle a z předurčení; jako též není rozdílné, co je z druhé příčiny a z první příčiny: neboť Boží prozřetelnost působí účinky skrze činnosti druhých příčin, jak bylo svrchu řečeno. Proto i to, co je skrze svobodnou vůli, je z předurčení.
Musí se tedy říci, že účinek předurčení můžeme pozorovat dvojmo. Jedním způsobem jednotlivě. A tak nic nebrání, aby nějaký účinek předurčení byl příčinou a důvodem druhého: a to pozdější dřívějšího podle rázu příčiny účelové; dřívější pak pozdějšího podle rázu příčiny záslužné, jež se uvádí na upravení látky. Jako kdybychom řekli, že Bůh předem určil, že dá někomu slávu za zásluhy, a že předem určil, že dá někomu milost, aby si zasloužil slávu. – Jiným způsobem se může pozorovat účinek předurčení obecně. A tak je nemožné, aby celý účinek předurčení obecně měl nějakou příčinu s naší strany. Protože, cokoli je v člověku, zařizujícího jej ke spáse, celé je pojato v účinku předurčení, také sama příprava na milost: neboť ani to se neděje, leč skrze Boží pomoc, podle onoho Thren. poslední: ;,obrať nás, Pane, k tobě, a obrátíme se”. Má však tímto způsobem předurčení důvod, se strany účinku, Boží dobrotu, k níž celý účinek předurčení je zařízen jako k cíli a z níž vychází jako z prvního pohybujícího původu.
K prvnímu se tedy musí říci, že předvěděné užívání milosti není důvodem udělení milosti, leč podle rázu příčiny účelové, jak bylo řečeno.
K druhému se musí říci, že předurčení má se strany účinku obecně za důvod Boží dobrotu. V jednotlivosti však jeden účinek je důvodem druhého, jak bylo řečeno.
K třetímu se musí říci, že ze samé Boží dobroty se může brát důvod předurčení některých a zavržení jiných. Tak se totiž praví, že Bůh všechno učinil pro svou dobrotu, aby byla ve věcech znázorněna Boží dobrota. Boží pak dobrota, jež o sobě je jednoduchá, nutně se znázorňuje ve věcech mnohotvárně, protože stvořené věci nemohou dosáhnout Boží jednoduchosti. A odtud je, že k úplnosti vesmíru se vyžadují různé stupně věcí, aby některé z nich měly vysoké místo ve vesmíru, a jiné nízké. A aby byla ve věcech zachována mnohotvárnost stupňů, dopouští Bůh, aby se dála nějaká zla, aby se nezabránilo mnohým dobrům, jak bylo řečeno.
Tak tedy pozorujme celé lidské pokolení jako celý vesmír věcí. Chtěl tedy Bůh v lidech u některých, jež předurčuje, znázornit svou dobrotu způsobem milosrdenství, šetře; a u některých, jež zavrhuje, způsobem spravedlnosti, trestaje. A to je důvod, proč Bůh některé vyvolí a některé zavrhuje. A tuto příčinu naznačuje Apoštol, Řím. 9, řka: “Chtěje Bůh ukázat hněv”, totiž pomstu spravedlnosti, “a známou učinit moc svou, strpěl”, to je dopustil, “v mnohé trpělivosti nádoby hněvu, vhodné pro záhubu, aby ukázal bohatství slávy své v nádobách milosrdenství, jež připravil ke slávě.” A II. Tim. 2 praví: “Ve velkém pak domě jsou nejen nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné a uhnětené; a to některé ke cti, některé k haně.”
Ale proč tyto vyvolil ke slávě a ony zavrhl, nemá za důvod, leč Boží vůli. Proto Augustin praví K Janovi: “Proč tohoto táhne a onoho netáhne, nechtěj rozsuzovat, nechceš-li bloudit.” Jako se také v přírodních věcech může označit důvod, ač první látka celá v sobě je jednotvará, proč jedna její část je pod tvarem ohně a jiná pod tvarem země byla od Boha od začátku stvořena: aby totiž byla rozmanitost druhů v přírodních věcech. Ale proč tato část hmoty je pod tímto tvarem a ona pod jiným, závisí na jednoduché Boží vůli. Jako závisí na jednoduché vůli umělcově, že onen kámen je v této části stěny a onen v jiné, ačkoli ráz umění je, aby některé byly v této a některé v oné.
A přece není proto nepravosti u Boha, jestliže nestejná připravuje nikoli nestejným. Neboť to by bylo proti rázu spravedlnosti, kdyby se účinek předurčení dával jako povinný a nedával by se z milosti. Neboť v těch, jež se dávají z milosti, může někdo podle své libosti bez úhony spravedlnosti dáti, komu chce, více nebo méně, jen když nikomu neodpírá povinné. A to je, co praví Hospodář, Mat. 20: “Vezmi, co je tvé. a jdi. i nesmím činit, co chci?”
6. Zda předurčeni je jisté.
Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že předurčení není jisté. Protože k onomu Zjev. 3 “drž, co máš, aby jiný nevzal tvou korunu”, praví Augustin, že “jiný nevezme, leč by tento ztratil”. Tedy se může získat i ztratit koruna, jež je účinkem předurčení. Tedy předurčení není jisté.
Mimo to, je-li dáno možné, nenásleduje žádné nemožné. Je však možné, že některý předurčený, jako Petr, zhřeší a hned je zabit. Ale když to je dáno, následuje, že se zmaří účinek předurčení. Tedy to není nemožné. Tedy předurčení není jisté.
Mimo to, cokoli Bůh mohl, může. Ale mohl nepředurčit, koho předurčil. Tedy nyní může nepředurčit. Tedy předurčení není jisté.
Avšak proti je, co k onomu Řím. 8, “které předvěděl a předurčil” atd., praví Glossa: “Předurčení je předvědění a připravení Božích dobrodiní, jímž nejjistěji jsou vysvobozeni, kdokoli jsou vysvobozeni.”
Odpovídám: Musí se říci, že předurčení zcela jistě a neomylně dosahuje svého účinku: ale přece neukládá nutnost, aby totiž jeho účinek nastával z nutnosti. Neboť bylo svrchu řečeno, že předurčení je částí prozřetelnosti. Ale není nutné všechno, co je podrobeno prozřetelnosti, nýbrž některá se dějí nahodile podle stavu nejbližších příčin, jež k takovým účinkům Boží prozřetelnost zařídila. A přece řád prozřetelnosti je neomylný, jak se svrchu ukázalo. Tak tedy i řád předurčení je jistý; a přece se neničí svoboda vůle a z ní pochází účinek předurčení nahodile.
K tomu se také musí povážit to, co bylo svrchu řečeno o Božím vědění a o Boží vůli, jež neodnímají věcem nahodilost; ač jsou nejjistější a neomylné.
K prvnímu se tedy musí říci, že se dvojmo říká, že něčí je koruna. Jedním způsobem z božského předurčení: a tak nikdo neztrácí své koruny. Jiným způsobem ze zásluhy milosti: co totiž si zasluhujeme, je jaksi naším. A tak někdo může svou korunu ztratit skrze následující smrtelný hřích. Jiný však nu ztracenou korunu dostává, pokud je nahrazen na jeho místo. Neboť Bůh nedopouští, aby někteří padli, aniž by jiné zdvihl, podle onoho Job 34: “Potře mnohé a nesčetné a učiní, že jiní budou stát za ně.” Tak totiž na místo padlých andělů byli postaveni lidé a na místo Židů pohané. Nahrazený pak do stavu milosti dostává korunu padlého i v tom, že se ve věčném životě bude radovat z dober, která jiný vykonal, neboť tam se každý bude radovat z dober, vykonaných jak od sebe, tak od jiných.
K druhému se musí říci, že, ač je možné, aby zemřel ve smrtelném hříchu ten, jenž je předurčen, bere-li se sám o sobě, přece je to nemožné, myslí-li se (jak se totiž myslí), že je předurčen. Proto nenásleduje, že by předurčení mohlo zklamat.
K třetímu se musí říci, že, ježto předurčení uzavírá Boží vůli, jako bylo svrchu řečeno, že pro neproměnnost vůle Boží Bůh chce, aby něco bylo nutné z předpokladu, ne však naprostě, tak se i zde musí říci o předurčení. Proto není třeba říkat, že Bůh může nepředurčit někoho, jejž předurčil, béře-li se ve smyslu složeném; ač, vzato naprostě, Bůh může předurčit nebo nepředurčit. Ale z toho se neničí jistota předurčení.
7. Zda počet předurčených je jistý.
Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že počet předurčených není jistý. Neboť není jistý počet, jemuž se může přidávat. Ale k počtu předurčených se může přidávat, jak se zdá; praví se totiž Deut. I: “Pán Bůh náš přidejž k tomu počtu mnohé tisíce;” Glossa: “to je, určenému u Boha, jenž ví, kteří jsou jeho.” Tedy počet předurčených není jistý.
Mimo to se nemůže označit důvod, proč Bůh předem určuje lidi ke spáse spíše v tomto počtu nežli v jiném. Ale od Boha není nic upraveno bez důvodu. Tedy není jistý počet majících dojít spásy předem určen od Boha.
Mimo to dílo Boží je dokonalejší nežli dílo přírody. Ale v dílech přírody dobro se shledává v četnějších, nedostatek pak a zlo v málo. Kdyby tedy počet majících dojít spásy byl ustanoven od Boha, bylo by více majících dojít spásy než majících dojít odsouzení. Ale opak toho se ukazuje Mat. i, kde se praví: “široká a prostranná je cesta, která vede do záhuby a jsou mnozí, kteří po ní vcházejí: úzká je brána a těsná cesta, která vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají”. Tedy není od Boha předem určen počet majících dojít spásy.
Avšak proti je, co praví Augustin v knize O pokárání a milosti: “Jistý je počet předurčených a nemůže se ani zvětšit, ani zmenšit.”
Odpovídám: Musí se říci, že počet předurčených je jist. Ale někteří řekli, že je jistý tvarově, ale ne hmotně: jako totiž, kdybychom řekli, že je jisto, že bude spaseno sto nebo tisíc, ne však, že tito nebo oni. Ale to ničí jistotu předurčení, o níž jsme již řekli. A proto je třeba říci, že počet předurčených je Bohu jistý nejen tvarově, nýbrž i hmotně.
Ale je si třeba všimnout, že se mluví o Bohu jistém počtu předurčených nejen se strany poznávání, že totiž ví, kolik bude spasených (neboť tak je Bohu jistý také počet kapek deště a písku moře), nýbrž se strany vyvolení a jakéhosi vyměření.
Aby to bylo zřejmé, musí se vědět, že každý činitel zamýšlí činit něco konečného, jak je patrné ze svrchu řečeného o nekonečnu. Kdokoli pak zamýšlí nějakou určitou míru ve svém účinku, vy myslí nějaký počet v jeho bytostných částech, jež se o sobě vyžadují k dokonalosti celku. Neboť nevolí o sobě nějaký počet v těch, která se nevyžadují hlavně, nýbrž jenom pro jiné, nýbrž taková bere v tak velikém počtu, pokud jsou nutná pro jiné, jako stavitel vymyslí určitý rozměr domu a také určitý počet příbytků, které chce učinit v domě, a určitý počet pro rozměry stěny nebo střechy: nevolí však určitý počet kamenů, nýbrž bere tolik, kolik dostačí k vyplnění celých. rozměrů stěny.
Tak se tedy musí myslit v Bohu vzhledem k celé všeobecnosti, jež je jeho účinkem. Předem totiž určil, v jaké míře má být celý vesmír a který počet by byl vhodný pro bytostné části vesmíru, které totiž mají nějakým způsobem zařízení k ustavičnosti: kolik má být kruhů, kolik hvězd, kolik živlů, kolik druhů věcí. Ale jedinci porušitelní nejsou zařízeni k dobru všeobecnosti jakoby hlavně, ale jakoby druhotně, pokud se v nich zachovává dobro druhu. Proto, ačkoli Bůh ví počet všech jedinců, přece není o sobě předem určen počet buď volů nebo komárů nebo jiných takových: nýbrž Boží prozřetelnost z takových učinila tolik, kolik dostačí na zachování druhů.
Ze všech pak tvorů rozumoví tvorové nejpředněji jsou zařízeni k dobru všeobecnosti, jsouce, jako takoví, neporušní, a nejvíce ti, kteří dosahují blaženosti, a tak více bezprostředně dosahují posledního cíle. Proto je Bohu počet předurčených jistý nejen po způsobu poznávání, nýbrž také po způsobu nějakého hlavního předchozího vymezení. – Ale není docela tak při počtu zavržených; neboť se zdá, že jsou od Boha předem určeni k dobru vyvolených, jimž vše spolupůsobí k dobru.
O počtu pak všech předurčených lidí, jaký je, praví někteří, že tolik bude z lidí spaseno, kolik andělů padlo. Někteří však, že tolik bude spaseno, kolik andělů zůstalo. Někteří však, že tolik z lidí bude spaseno, kolik andělů padlo a nad to tolik, kolik andělů bylo stvořeno. Ale lépe se řekne, že “jedinému Bohu je znám počet vyvolených, určený pro místa v blaženosti na výsosti”.
K prvnímu se tedy musí říci, že ono slovo Deuteronomia se má rozumět o oněch, kteří jsou Bohu předem známí vzhledem k přítomné spravedlnosti. Neboť počet těchto i roste i se zmenšuje, a ne počet předurčených.
K druhému se musí říci, že důvod mnohosti nějaké části se musí brát z úměrnosti části k celku. Neboť tak je u Boha z úměrnosti hlavních částí k dobru všeobecnosti důvod, proč učinil tolik hvězd nebo tolik druhů věcí a proč tolik předurčil.
K třetímu se musí říci, že se přihází ve více dobro úměrné obecnému stavu přírody, a nedostatek tohoto dobra v méně. Ale dobro, převyšující obecný stav přírody, shledává se v méně, a nedostatek tohoto dobra ve více, jak je patrné, že je více lidí, kteří mají dostatečné vědění k řízení svého života, méně pak těch, kteří tohoto vědění postrádají, kteří slují blázni nebo hloupí: ale vzhledem k druhým je velmi málo těch, kteří dosáhnou vlastnictví hluboké vědy o rozumových věcech. Ježto tedy věčná blaženost, záležející ve vidění Boha, přesahuje obecný stav přírody a hlavně pokud je zbavena milosti skrze poruchu prvotného hříchu, méně je těch, kteří jsou spaseni. A také v tom se velmi jeví Boží milosrdenství, že některé pozdvihuje do oné spásy, k níž se velmi mnozí nedostanou podle obecného běhu a náklonnosti přírody.
8. Zda předurčení může být podporováno prosbami svatých.
Při osmé se postupuje takto: Zdá se, že předurčení nemůže být podporováno prosbami svatých. Neboť nic věčného nemůže být předběhnuto něčím časným: a v důsledku nemůže časné napomáhat k tomu, aby bylo něco věčného. Ale předurčení je věčné. Ježto tedy prosby svatých jsou časné, nemohou napomáhat k tomu, aby někdo byl předurčen. Tedy předurčení se nepodporuje prosbami svatých.
Mimo to, jako nic nepotřebuje rady, leč pro nedostatek poznání, tak nic nepotřebuje pomoci, leč pro nedostatek síly. Ale nic z těch dvou nepřísluší Bohu předurčujícímu: pročež se praví Řím. 11: “Kdo pomohl Duchu Páně? Nebo kdo byl jeho rádcem?” Tedy předurčení se nepodporuje prosbami svatých.
Mimo to, témuž se pomáhá a překáží. Ale předurčení se nemůže ničím překážeti. Tedy se nemůže ničím podporovat.
Avšak proti je, co se praví Genes. 25, že “Izák prosil Pána za svou ženu Rebeku a dal početí Rebece”. Ale z toho početí se narodil Jakub, jenž byl předurčen. Ale kdyby se nebyl narodil, nebylo by se splnilo předurčení. Tedy předurčení se podporuje prosbami svatých.
Odpovídám: Musí se říci, že o této otázce byly různé bludy. Někteří totiž, všímajíce si jistoty Božího předurčení řekli, že zbytečné jsou modlitby nebo cokoli jiného se děje k dosažení věčné spásy: protože když se to stane nebo nestane, předurčení dosáhnou, zavržení nedosáhnou. – Ale proti tomu jsou všechna napomenutí svatého Písma, vybízející k modlitbě a k jiným dobrým skutkům.
Jiní pak řekli že modlitbami se mění Boží předurčení. A praví se, to že byl blud Egyptských, kteří tvrdili, že nějakými obětmi a modlitbami se může zabránit zařízení božskému, které nazývali osud. – Ale také proti tomu je autorita svatého Písma. Neboť se praví I. král. 15: “Dále vítěz v Izraeli neušetří ani nebude pohnut kajícností.” A Řím.11 se praví, že “bez litování jsou dary Boží a povolání”.
A proto se musí říci jinak, že u předurčení se musí uvážit dvojí: totiž samo Boží předurčení a jeho účinek. Tedy, co do prvního, předurčení není žádným způsobem podporováno prosbami svatých: neboť se neděje na prosby svatých, že někdo je od Boha předurčován. Ale co do druhého, říká se, že předurčení je podporováno prosbami svatých a jinými dobrými skutky: protože prozřetelnost, jejíž částí je předurčení, neodstraňuje příčiny druhé, ale tak opatřuje účinky, že také řád druhých příčin podléhá Boží prozřetelnosti. Jako tedy tak se opatřují přírodní účinky, že také přírodní příčiny jsou zařizovány k oněm účinkům přírodním, tak že by bez nich účinky ony nenastaly, tak se něčí spása předurčuje od Boha, aby pod řád předurčení také spadalo, cokoli člověka vede ke spáse, jako modlitby vlastní nebo jiných, nebo jiná dobra, nebo cokoli takového, bez čehož nedosahuje spásy. Proto se předurčení musí snažit o dobré skutky a modlitbu, protože takovými se s jistotou splňuje účinek předurčení. Pročež se praví II. Petr. 1: “Pečujte, abyste dobrými skutky konali jisté své povolání a vyvoleni.”
K prvnímu se tedy musí říci, že onen důvod ukazuje, že předurčení se nepodporuje prosbami svatých co do samého předurčení.
K druhému se musí říci, že se dvojmo říká, že někdo je podporován od druhého. Jedním způsobem, pokud od něho dostává sílu: a tak je podporován nemocný, pročež to nepřísluší Bohu. A tak se rozumí ono: “Kdo pomáhal Duchu Páně?” Jiným způsobem se říká, že někdo je od někoho podporován. když skrze něho provádí své dílo, jako pán skrze služebníka. A tímto způsobem je Bůh podporován od nás, pokud provádíme jeho nařízení podle onoho I. Kor. 3: “Neboť jsme Božími pomocníky.” A to není pro nedostatek Boží síly, nýbrž proto, že užívá příčin prostředních, aby byla ve věcech zachována krása pořádku a také aby tvorům sděloval hodnotu příčinnosti.
K třetímu se musí říci, že druhé příčiny nemohou ujít řádu první příčiny všeobecné, jak bylo svrchu řečeno, ale provádějí jej. A proto předurčení se tvory může pomáhat, ale ne překážeti.