Tisíce lidí, podle různých zdrojů 10 – 20 tisíc, vyrazily před pár dny do polských ulic, aby demonstrovaly svůj občanský protest proti politice nedávno ustavené konzervativní vlády Beaty Szydlové. Za posledních 14 dní je to už podruhé. Lidé jsou prý velice rozhořčeni novelou zákona o ústavním soudu. Tak alespoň hovoří a píší světová i naše média.
Polské červené karty
Podivné. Dosud se o mechanismus obsazování ústavního soudu zajímalo pouze pár politologických fajnšmekrů a pak samozřejmě lobbisté a straničtí šíbři. Nyní je lid hromadně znepokojen a bije na poplach. A v tom „bití“ jej, jako z udělání, nadšeně podporují a popichují média celé EU. Proč? Kouzlem nechtěného to vyjádřil server iDnes svým článkem s nepřekonatelným nadpisem: „Tisíce Poláků ukázaly nové vládě červené karty“.
A je šídlo z pytle venku. Takovéhle karty už jsme někde viděli, že? Dokonce víme i něco málo o pozadí jejich distribuce. Když si pak k tomu přečteme, že „sobotní protesty opět svolal občanský Výbor na obranu demokracie“, je vymalováno. Ano, zas jakási krycí neziskovka, financovaná čert (a USA) ví odkud, se pokouší zorganizovat protivládní hnutí a zvrátit výsledek demokratických voleb.
Že by to byl onen „puč“, o kterém v minulém týdnu tak emotivně promluvil v souvislosti s Polskem předseda Evropského parlamentu? Chyba lávky. Tím „pučem“ měl Martin Schulz namysli něco docela jiného - rozladily ho první kroky (řádně zvolené) polské vlády. Pan předseda totiž nedokáže - tak, jako celé vedení EU - „skousnout“ nový směr, který Polsko nabralo.
Nový politický směr
Jeho slova zvedla ze židle novou polskou premiérku Beatu Szydlovou, která se proti jeho výrokům okamžitě ohradila a po Schulzovi požadovala omluvu. To ale pan předseda rezolutně odmítl. V rozhovoru pro polské televize TVP a TVN24 prohlásil: „Ve vaší zemi nastala velmi kontroverzní situace. Do ulic vyšlo mnoho tisíc lidí protestujících proti rozhodnutím vlády. Myslím, že obavy, které jsem dal najevo, nejsou jen mými obavami, ale že je sdílí mnoho Poláků,“ Po těchto „moudrých a státnických“ slovech musí být i hluchoněmému slepci jasné, odkud teď na Polsko vítr fouká.
Nejsmutnější na celé věci je asi ten despekt - jak moc námi pohrdají. Oni se už ani neobtěžují nějak pozměnit či „vylepšit“ svůj tisíckrát provařený a profláknutý „modus operandi“: odkudsi placená neziskovka vyvolá lokální demonstraci. Nejlépe pod nějakou ušlechtilou záminkou. Lidská práva, útlak menšiny… Výborná je obrana demokracie. O ní se napíše ve „světovém“ tisku. Místní, závislá domorodá média to zopakují a (podle pokynů) vyjádří protestujícím, utlačovaným a znevýhodněným podporu. Tím se akci dodá legality a vzbudí se dojem, že si to lid přeje. Neziskovka pak akci zopakuje. Ve světě to má ohlas… Vzniká jev, nazývaný ve fyzice „pozitivní zpětnou vazbou“. Akce a jejich mediální obrazy se navzájem podporují a mnohonásobně zesilují. Tak přece začínaly všechny ty „barevné“ revoluce a všechna ta nešťastná „jara“.
Utržená "elita"
Trapné, ohrané, ale starého psa asi opravdu novým kouskům nenaučíš. Podstatu ojetého triku už vidí, či alespoň nejasně tuší, i poslední Jouda z nejzapadlejší vísky. A proto je i jeho postoj k EU a jejím takzvaným elitám více než rezervovaný. Podle nedávného průzkumu pro Sociologický ústav Akademie věd ČR, který se konal v souvislosti s plánovaným britským referendem o vystoupení či setrvání v EU, by rozpad EU mrzel jen jednoho z pěti oslovených občanů. Polovina dotazovaných uvedla, že by jim bylo jedno, pokud by byla EU zrušena a 22 procentům lidí by se „ulevilo”. To je, u příležitosti blížícího se dvanáctého výročí našeho vstupu do této organizace, opravdu „pěkný“ výsledek. Čímpak to?
Ostatně velice podobně je tomu i v samotném tvrdém jádru unie. Například v Merkelové Německu si týdeník Spiegel nechal před nedávnem zpracovat průzkum názorů obyvatelstva. V tom, co z něj bylo publikováno, zaznělo i velice zajímavé zjištění: „Sociologové varují před tím, že značná část obyvatelstva se oddělila od „demokratického konsenzu“. Nemají koho volit, zavedené politické strany ignorují a v podstatě již ani nečtou a nesledují mainstreamové deníky a televize.“
No, chtělo by to asi trochu poopravit: není pravdou, že by se lidé oddělili od „demokratického konsenzu“. Ale utrhla se od něj tak zvaná „elita“. Ta se už po léta nachází nejen mimo konsenzus, nejen mimo demokracii, ale hlavně mimo realitu. Ten lid, o nějž má průzkum takovou péči, si toho jenom se zpožděním povšiml. Ale jak k tomu mohlo dojít?
Ryba smrdí od hlavy
Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Proto se podívejme směrem k místům, kde se skutečně rozhoduje. Třeba za oceán. Protože o tom, kdo „velí“ Merkelové (a přes ni i celé EU), panuje, myslím, všeobecný konsenzus. Tam v jedné zemi, která má být pro nás nedostižným vzorem demokracie, uveřejnili Martin Gilens, profesor politiky na Princetonské univerzitě, spolu s Benjaminem I. Pagem, profesorem Severovýchodní univerzity, výsledky jedinečné analýzy. Zkoumali „datové řady jedinečných proměnných“ u 1.779 politických otázek. Šlo ve zkratce o to, jaký vliv na veřejné mínění, veřejnou debatu a hlavně na praktické rozhodování USA mají názory a postoje, které zastávají různé skupiny tamějšího obyvatelstva.
Jejich studie došla k následujícímu závěru: „Analýza s mnoha proměnnými naznačuje, že ekonomická elita a organizované skupiny zastupující podnikatelské zájmy mají výrazný nezávislý vliv na americkou vládní politiku, zatímco průměrní občané a zájmové skupiny s masovou základnou mají malý či žádný nezávislý vliv. Výsledky poskytují výraznou podporu teoriím nadvlády ekonomické elity…"
Jinými slovy: jakápak demokracie, když „hlas lidu“, tedy názory, postoje a preference většiny obyvatelstva se prakticky vůbec neobjevují ve veřejné diskusi a nemají žádný zjistitelný vliv na rozhodování státu…
Laskavá diktatura
A právě tenhle model řízení, tedy měkká, téměř laskavá diktatura elit s mediálním krytím, neziskovým výsadkem a s několika místními folklórními prvky „demokracie“, je už po desetiletí tlačen do všech závislých a podřízených zemí.
Vše dlouho a skvěle fungovalo, v zásadě bez povšimnutí ovládaných. Ale krize uvnitř i vně říše postupně narůstala. Na mezinárodním poli se nedařilo. Odvěký soupeř na východě zato posiloval. A vynořovali se i soupeři noví. Ve vzdálené části impéria, v jakési Evropě, se objevovaly separatistické tendence a hrozilo její ekonomické spojení s protivníky.
Vládce se rozhodl, že tu periferii raději oželí a přenechá spřátelené královské rodině z jedné exotické pouštní země. Z vrozeného dobráctví pomohl tamějšímu monarchovi zorganizovat jak transfer prvních kolonistů, tak i jejich vlídné přijetí svými místodržícími. Ostatně, bylo to za peníze onoho zazobaného království. A teď tohle!
Zpupní východní zbojníci
V části té odepsané periferie se objevili jacísi zpupní, východní zbojníci, kteří rozhodnutí centra začali zpochybňovat a někteří i přímo sabotovat. No řekněte sami, jak asi mohl zareagovat starostlivý a odpovědný vládce? Úplně stejně, jako všichni vládcové dřívější.
V prvé řadě dal příkaz podřízeným správcům a šafářům, aby zvýšili oficiální tlak. Aby více používali biče a zahrozili i panskou šatlavou. S tím nejspíš souvisí nejnovější pokřik rakouského kancléře Wernera Faymanna i předsedy evropského parlamentu Martina Schulze o soudním vynucení povinnosti přijímat běžence a o odebrání dotací neposlušným.
Protože však dobrotivý vládce tuší, že by to nemuselo stačit, že poddaní bývají tvrdohlaví a šafáři liknaví, nespolehliví, nebo opilci, přistoupil pravděpodobně i k tlaku neoficiálnímu. Ten odedávna spočíval ve vyvolání potíží na území, které zlobí. Tak si počínal třeba i náš král Václav IV., když se jaksi poškorpil s Rožmberky. Zaplatil tlupám lapků a ničemů, aby na území protivníka loupili, občas úrodu či panský mlýn zapálili… Rožmberkové mu to opláceli stejnou mincí. Při těchto jihočeských půtkách získal i lapka Jan, později řečený Žižka, své první bojové zkušenosti.
Ale zpět k Polsku. Ze všech charakteristických příznaků - falešné a nevěrohodné záminky, neziskového organizátora s „pokrokovým“ názvem, účasti „umělecké elity“ (aktivisty velice aktivně podpořila například filmová režisérka Agnieszka Hollandová) a konečně nadšeného přijetí evropským mediálním mainstreamem - plyne jednoznačný závěr. Sledujeme první pokusný balónek majdanizace Polska.
Popřejme Polákům, aby vydrželi. Aby to ustáli. Protože u Varšavy se teď bojuje i za nás. Já osobně bych jim věřil. Polský národ má svou hrdost a dokázal ve své historii mnohokrát vyběhnout i s jinačími pány!